Vratné lahve

Nový Svěrák. Konečně. Už aby to tu bylo. Snad se zase jeden inteligentní, humorný a laskavý český film, který má co říci. Svěrák prostě nemůže selhat…. Podobné myšlenky se mi honily hlavou, když se začala blížit premiéra nového filmu Jana Svěráka, který se po šesti letech plnohodnotně vrátil na filmová plátna.  
 
Film o podzimu života bývalého učitele Tkalouna (Zdeněk Svěrák) a jeho manželky je velice dobré téma pro film a rodinný tandem Svěráků ho zpracoval inteligentním a lidským způsobem.  
 
Ono je v každém případě cenné podívat se na svět očima někoho, kdo má většinu života za sebou a snaží se přesto žít naplno. Dobře je vykreslena i manželka hlavní postavy (Daniela Kolářová), což filmu dává ten pravý rozměr. Myslím si, že nebudu sám, koho tento film obohatí i po lidské stránce.  
 
Nicméně, nemohu se ubránit mírné výtce. Film mě totiž občas vedl k vnímání ve stylu „ten Svěrák opravdu dobře hraje toho důchodce“, místo toho, abych se do filmu ponořil natolik, že bych ho vnímal „jen“ jako příběh, do kterého mám tu možnost nahlédnout. Nebylo tomu tak ale po celou dobu filmu a jedná se v zásadě jen o malou výtku. Snímek má své nesporné kvality a určitě bude právem oceněn mnoha pochvalnými ohlasy.  
 
Pravdou však je, že Tmavomodrý svět, Kolja nebo Obecná škola jsou o něco lepšími filmy, do kterých Vratným lahvím ještě krůček chybí. To ale nic nemění na tom, že je to dobrý film, který jsem si opravdu užil.

Pamětníci tři roku starého dokumentu Tatínek z dílny Otec & syn se letos jistě zaradovali. Tehdy poodkrytý projekt Vratné lahve vyzníval totiž více než nejistě a tato „generační“ neshoda Svěráků se linula celým závěrem celovečerního medailonku. Leč myšlenku na spletité mikroepizodky letitého učitele Josefa Tkalouna, který se ani k stáru ani k stáru ani k stáru nehodlá vzdát svého srdce dítěte, naštěstí neopustili. A tak se do kinosálů konečně vkutálely Vratné lahve, aby potěšily dobrý milion diváků, kteří do biografu jen tak nezavítají.  
 
Nikomu nemusím vysvětlovat, že režijně-scenáristické duo Svěrák-Svěrák, zklamat neumí. Čím to je, že docela běžný laskavý příběh ze současnosti s plně očekávanými herci (kromě Zdeňka otce v hlavní roli například spatříme v miniroli celý ánsábl Divadla Járy Cimrmana) dokáže opět tak dojmout? Téma manželského odcizování ve středně pokročilém věku s druhými a třetími mízami, stupňující se uspěchanost doby, ba ani pohled do zákulisí provozovny potravin, ještě sám o sobě nezaručuje ten pravý kulinářský zážitek. Když se ale přidá k bravurně vyprávěnému příběhu s vypointovanými dialogy („Otče náš, jenž jsi na nebesích... tady s náma...“) po špetkách humoru i smutku, a celé se to zaobalí do neohraných písniček s vydařenou ústřední Uhlířovinou na zakázku, je chutný pokrm zhotoven.  
 
 
K hercům doplním jen tolik, že Jiří Macháček až na volování hraje konečně důstojnou roli a milá dáma Daniela Kolářová se po několikaleté odmlce prezentuje též tradičně přesvědčivým výkonem. Vratné lahve jsou vhodné pro všechny diváky, zejména v kategorii 20 až 99 let potěší asi všechny. Přeji si, aby je letos dokázal kvalitou nějaký další český projekt zastínit. Nečekám, že by se to mohlo stát.  
 
P.S. Také jste vítací typ?