Recenze
Z hodin dějepisu by měl asi každý Čech vědět, že naši vojáci za druhé světové války bojovali po boku spojenců i v Africe, kde bránili libyjský přístav Tobruk před říšskými Afrikakorps a italskou armádou. Pokud vás tato doba a prostředí někdy zajímalo víc, je tu novinka „Tobruk“ přesně pro vás. I vy ostatní si však můžete přijít na své.
Píše se rok 1941, nadcházející podzim. K 11. východnímu československému praporu jsou přiděleni dva nováčci - vojín Pospíchal (Jan Meduna) a vojín Lieberman (Petr Vaněk). Ti se musí vypořádat nejen s tvrdým pouštním výcvikem, ale i se situací uvnitř samotného mužstva, kterou notně zahušťuje především desátník Kohák (Robert Nebřenský), veterán z cizinecké legie. Brzy je však čas opustit bezpečí výcvikového tábora v Egyptě, a přesunout se pod vedením četaře Borného (Martin Nahálka) do ostré akce – libyjského města Tobruk. Teprve tady se ukáže, co v každém z vojáků doopravdy dříme.
Jméno Václava Marhoula jste dost možná zaregistrovali zejména ve spojitosti s dnes již legendární divadelní Pražskou pětkou. Že má tento herec, výtvarník a zakladatel produkční společnosti Silver Screen i režisérské ambice ukázal už na svém debutu Mazaný Filip, který byl kritkou i veřejností přijat poměrně vlažně. Dnes se Marhoul vrací v úloze režiséra podruhé, tentokráte s nezvykle vážnou tématikou druhé světové války a šťavnatým rozpočtem 80 milionů korun.
Výsledkem je (nejen na tuzemskou produkci) sto velmi pěkně zpracovaných filmových minut. Pozitivním stránkám vévodí zejména skvělá kamera a vynikající výprava vykreslující sugestivní atmosféru druhé světové války v Africe. Asi nejmrazivější chvilka je ukryta v dlouhém pouštním záběru známém z teaseru, který přesně vystihuje onen totální „klid před bouří“. Poměrně dobře zvládnuté jsou i bojové scény, zejména proto, že se tvůrci nepouštěli do pokusů o velkolepé megabitvy, na kterých by si pravděpodobně vylámali zuby (viz. poučení z Bathory). Ojedinělé bojůvky a souboje se v „Tobruku“ dají odkoukat bez významnějšího zakašlání.
Že se češi naštěstí vyhnuli lacinému kopírování Hollywoodu, dokazuje i scénář, ve kterém nejsme konfrontováni s neuvěřitelnými hrdinskými pózami a klišovitými průpovídkami (i když, pravda, některé hlášky desátníka Koháka jsou už trochu na hranici). Místo toho je divákovi servírováno uvěřitelné drobné hrdinství opředené strachem a neschovávající slabé stránky jedince. Občas dojde i na drsnější momenty (situace u latrín apod.), které však jenom podtrhují krutost prostředí války.
Docela dobře fungují i herci, kterým hraje do karet i fakt, že se jedná v podstatě o neokoukané tváře, což samo o sobě přidává „Tobruku“ na uvěřitelnosti. Ve filmu není snad nikdo, kdo by nějak výrazněji zaostával (ačkoliv Robert Nebřenský nemusí sednout každému), ale ani zásadněji vynikal (i když Petr Vaněk, Jan Meduna, Michal Novotný a Matěj Hádek rozhodně zaujmou). Film funguje pěkně jako jedno mužstvo, jeden celek, a tak si ani nevšimnete, jak málo hudby tvůrci použili.
Ale bohužel si novinka Václava Marhoula nezaslouží jenom chválu. Kamenem úrazu „Tobruku“ je totiž scénář. Nic proti přehazování pozornosti mezi dvě postavy, ale od konce druhé třetiny film začne jakoby zadrhávat, kulhat a ztrácet tah. Situaci nepomůže ani (možná až příliš) otevřený konec, který zanechává po prvotním nadšení v divákovi trochu rozporuplné pocity, ač to závěrečný citát přeci jen trochu zachrání.
Film „Tobruk“ je na Čechy rozhodně pěkným, netradičním, skvěle natočeným a zprodukovaným počinem, ovšem v celosvětovém měřítku by tolik důvodů k radosti zase nebylo. Úhlavním nepřítelem úspěchu je částečná absence jasného příběhu (děj jakoby byl spíše podružný), ale pokud se na Marhoulovu novinku podíváme více jako na obraz druhé světové v prostředí neutěšené písečné pustiny, objevíme jeho sílu. A navíc – není to skvělé, že se už i u nás točí filmy, které lze srovnávat s produkty světové kinematografie?
