Asi nikoho nepřekvapí, že v novém filmu Tima Burtona, který pojmenoval „Temné stíny“ hraje hlavní roli Johnny Depp a nikoliv zanedbatelnou pak přímo jeho choť Helena Bonham Carter. Stal se z jeho projektů trochu rodinný podnik, ale proč ne, když to funguje. On se ten Depp asi jen tak nezprotiví i když by leckdo v jeho letech mohl trochu žárlit, že si panáček stejně jako jeho postava odmítá stárnout. Barnabas Collins je totiž poněkud upír. Musel se jím stát, protože se odvážil odmítnout lásku dívky, která se záhy ukáže být čarodějnicí. Ale to tu není úplně jasné, jakkoliv to nevidím jako bůhvíjak důležité, totiž – stala se jí tak, že začala koketovat s černou magií nebo jí byla původně? Tím by snímek získal celkem civilní nádech, najednou by vyplynulo, že k odlidštění došlo postupným prozkoumáváním a nabýváním kouzelnických dovedností, ale že s něčím takovým jako je nadpřirozeno prvoplánově nepočítají.
Co hodnotím jako důležité je fakt, že opět vznikl snímek, který je silně atmosférický, který hýří typicky působivou Burtonovskou estetikou a poetikou vyprávění. Nesmírně důležité je, že se podařilo vytvořit přirozeně žánrovou koláž, která se vzájemně nijak nepopírá, z čehož jsem měl upřímně trochu strach, protože jsem před promítáním shlédl lehce nešťastný trailer, ze kterého vypadalo, že film časem sklouzne k povrchnímu, estrádně - muzikálovému číslu. Nesklouzne. Občas jakoby zaváhá, přinejmenším pro mě, to třeba když rozjede docela dlouhou erotickou (? - otazník proto, že v ní není absloutně žádná vášeň nebo chtíč) raději však technickou scénu dvou ústředních postav, při které totálně zdemolují byt. Nepochopil jsem ten prostor, který se tomu věnoval, ani význam, který měl pro samotný děj, spíš než cokoliv jiného nejspíše plnil funkci vaty. Připouštím ale i jiné varianty, třeba že je to zrovna ten moment, o kterém tvůrci mluvili v souvislosti s přizpůsobením se původní předloze, tedy seriálu, jenž měl ovlivňovat spoustu zúčastněných tvůrců v dobách jejich mládí.
Když jsem odcházel z kina, neměl jsem vůbec žádné smíšené pocity, určitě ne v nějakém záporném smyslu. Až časem ale došlo ke zhodnocení ve prospěch této novinky. To když jsem si uvědomil ty přesahy onoho lineárního a docela prozaicky strukturovaného příběhu, které nejsou v jednotlivých fázích vyprávění zaznamenatelné. Těžko na to nějak konkrétněji upozorňovat, aniž by člověk nespoileroval. V náznacích bych třeba vyzdvihnul postavu Carolyn (vynikající a silně charismatická Chloë Grace Moretz), která v úvodu pronáší nejednoznačné deklamace, jenž zprvu vyzní celkem nezávažně – obyčejná puberťačka utápějící se ve vlnách dekadence, možná i nihilismu, doma jí to nebaví, chce velký svět. Na dveřích velký nápis „Keep out“, nic tak pozoruhodného, má tajemství jako snad každý v jejím věku. Přijde mi skvělé, jak se jednotlivé vrstvy pozvolna odchlipují až do bodu, který fakt nečekáte. Normálně byste přistoupili na jakékoliv civilní vysvětlení, obzvlášť když si jí dobírá její bratranec David (Gully McGrath) nenapadne vás, že by mohlo jít o něco jiného, než obvyklé hormony. Nebylo by fér odkrývat víc, snad jen, že i po finálním rozuzlení je pořád prostor pro nejrůznější interpretace. A tím se dostávám ke „Karlíkovi a továrně na čokoládu“, film, který dělal v roce 2005. Kdo je vlastně Willy Wonka? Tedy když pomineme, že je to přinejmenším veeeelký podivín (a výborný cukrář). Nemůže to být taky alter ego samotného Burtona, který je jedním z nejvýstřednějších excentriků v branži? A pokud bychom na toto přistoupili, pak bysme došli k tématu jakéhosi sebepřijetí vůči okolní tzv. normální společnosti, (nebo přijetí společností) která si představuje romantiku trochu jinak, než všichni ti z rodu Addamsů. Tedy zásadně ne na hřbitově, mimo jakoukoliv černou a ponurou, ale se světlými a přehlednými odstíny.
Ano, rodina je základ státu a také, jak zazní zde, jediné skutečné bohatství. Pokud se teda zabývá nějakým vzkazem či poselstvím, pak je to právě úloha rodiny (nejen) v průběhu dospívání jedince. To, co se odehrává právě v tomto období je pak pro danou osobu určující a těžko se z takových zkušeností vyvazuje. A tak když se ptáme, kdo je Wonka, můžeme dosadit v podstatě jakoukoliv odlišnou postavu. A nezáleží na tom, jestli dotyčný jeví zájem spíš o vdolky, než o holky nebo zda projevuje známky autismu, komunikuje s na první pohled neexistujícími lidmi (jako v případě služebné Josette duPres, kterou tu hraje Isabella Heathcote) či je jednoduše „nedokončený“ a tedy stigmatizovaný jako Edward střihoruký, ten vzkaz zní jasně a srozumitelně, pro postiženého, který narazí na nějaké takové nepochopení, jsou důsledky fatální a hrozně dlouho se z takové indispozice vyhrabává.
A přestože se teď jeví Temné stíny asi hodně vážně, je to naopak především výborná komedie, která v sobě ale obsahuje výše zmiňované nástavby. Vybavuji si přinejmenším tři scény, kdy režisérovi vyšly docela povedené situační fórky, tzn. že jsem se hodně hlasitě a dlouze smál, což se mi většinou neděje a to i při sledování povedených věcí. To, co mi přijde hodně sympatické je právě ta přirozená osobitost a jiné pojetí světa, které se odráží napříč celou jeho filmografií. A vůbec to nezní jako nějaká křečovitá opozice na truc, jako nějaká vyumělkovaná póza, která má třeba zastřít nedostatek invence. Vzpomeňte si na takový „Mars útočí.“ Až při sledování „Dne nezávislosti“ vám dojde, jak vydařená je to parodie na všechny podobně „velké“ a vznešené filmy za zvuků nacionálních symfonií s hrdými americkými vojáky pod plápolajícími pruhy a hvězdami, odhodlaně postavenými hrozbě invaze mimozemšťanů. Jaký je to působivý výsměch takovým tradičním hodnotám, dobrosrdečným záměrům a konzervatismu!
Když bych měl uvést nějakou aktuální narážku, pak bych určitě musel mimo jiné zmínit třebas velice svérázné vypořádání se s fenoménem hippies. Není moc tvůrců ochotných tak jako Burton pohotově přehodit „obvyklý filtr“ a shodit všechna ta ušlechtilá klišé a myšlenky na celosvětový mír, všeobjímající lásku a souznění se sebou a celým vesmírem. Ne. Sežrat! ;-)
Nejde nezmínit tu čarodějnici (nemyslím Michelle Pfeiffer ;)) v podání Evy Green. Další trefa do černého. Elegance a půvab, podmanivý šarm, charisma. Až mě napadá, jak by se dal ten příběh vyprávět i prostřednictvím filmových plakátů, další skrytá úroveň. Nejen Lynch konfrontuje diváka tak výrazně i s výtvarnou stránkou. Umění vést herce je další z jeho předností. Mimochodem v tomto případě čekejte grandiózní finále. Leckdo by si rýpnul, že je furt stejný, nikam se neposuvá. Podle mě nesmysl totální. Proč se posouvat z něčeho, co tak bezvadně funguje? Podstatný je autorský rukopis, ten je nezaměnitelný, nejde o žádné vykrádání sama sebe, žádnou pohodlnost. Navíc se pohybuje v docela širokém žánrovém rozpětí, od komiksů (Batman), přes biografie (Ed Wood), komedie (humor je ostatně zastoupený snad v naprosté většině titulů), muzikály (Sweeney Todd...) atp. než aby něco takového nevyznělo spíš bezzubě.
Celkový kladný dojem trochu kazí pár detailů. Když vynechám výše zmíněné pak postava doktorky Hoffmanové – ok, nemám výhrad, Helen Bonham žeru počínaje Marlou – velkou turistkou z Fincherova Klubu rváčů. Její přítomnost je neodolatelně střelená, její budoucnost však moc nechápu. Ani ne tak Barnabášův hněv, když se dozví, že zneužívá jeho důvěřivosti ve svůj předpokládaný prospěch, ale závěrečnému obrazu třebas nerozumím zbla. A vzhledem k tomu, že to je poslední scéna před samotnými titulky, přikládám tomu docela velký význam, protože tohle už se ničím zazdít nedá, prostě to ve vás utkví a zarazíte se. Jistě, pořád je to hra s diváckou pozorností a odehraje se tady taková drobná pointa, ale čekal bych, že si na tečce dají víc záležet. Nicméně 80%.