Svatba na bitevním poli

V malém moravském městečku Zvěstov žijí všichni chlapi starými historickými bitvami. Představují francouzskou armádu v čele se svým starostou Touchynem, který má už léta monopol na roli Napoleona. Tentokrát se připravují na velkou akci, odhalení napoleonské kašny v sousedním městě Podolí za přítomnosti televize a novinářů. Podolský starosta má však pro Touchyna špatnou zprávu, tentokrát angažoval na roli Napoleona skutečného zahraničního herce, který je mu i více podobný. Touchyn se urazí a rozhodne se slavnost ignorovat. Přesvědčí o tom i zvěstovské, kterým ovšem přijde líto, že nacvičovali nadarmo. V té době se vrací do města po více než dvou letech Tomáš, syn místního kronikáře. Tomáš byl vždycky sukničkář, kterého zbožňovaly všechny místní dívky, ale tentokrát přišel tátovi říct, že se skutečně zamiloval a chce se ženit. Půvabné Francouzce Claire slíbil tajnou romantickou svatbu v místním kostelíku. Jenže táta vyzradí Tomášovo tajemství v hospodě a starosta Touchyn dostane geniální nápad, jde přece o velkou mezinárodní událost, takže žádný utajený sňatek! Vesnice vystrojí milencům velkolepou svatbu za účasti francouzského vojska a samotného Napoleona!.. A tak se začnou dít věci.

Miroslav Šmídmajer (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Produkoval jste úspěšné komedie - Jak básníci neztrácejí naději a Jak se krotí krokodýli. Čím vás oslovil scénář Evy Papouškové? Původně vznikl před patnácti lety jako absolventský scénář na FAMU. Co zásadního jste na něm změnili?

Já jsem k němu přišel za docela zajímavých okolností. Byl jsem osloven, abych udělal dokument o první sérii Pojišťovny štěstí. Mě to zajímalo ze dvou důvodů - bylo to poprvé, kdy byl film o seriálu nebo o filmu potom, co už se seriál vysílal. To znamenalo, že obsah musel být úplně jinak koncipován než obvyklé propagačně zaměřené „filmy o filmu“. A navíc pro jeho uvedení slibovali na Nově prime time, takže díky popularitě seriálu měl náš dokument obrovskou sledovanost - asi 2 700 000, což dnes nedosahují ani ty samotné seriály. A když jsme dokument natáčeli, setkal jsem se také s jeho scenáristkou Evou Papouškovou. Domluvili jsme se, že za ní přijedu o něco dřív, než začneme točit na kameru. No a když jsem tak seděl u ní v obýváku a viděl tam různé zajímavé knížky a taky třeba dopis od Spielberga, tak jsme se vlastně téměř vůbec nedostali k Pojišťovně a povídali si o úplně jiných věcech, knížkách a scénářích. A já jsem navrhl, jestli by mi nedala přečíst nějaké scénáře ze šuplíku. Eva mi dala přečíst tenhle scénář, který se původně jmenoval Hodiny před slávou. Dialogy byly převážně napsány v moravském nářečí, dýchal nádhernou atmosférou a moc se mi líbil. S Dušanem Kleinem jsme byli domluveni, že po posledních „Básnících“ spolu uděláme minimálně ještě jednu látku. Když jsem mu nabídl tuto, trochu váhal, že venkov není jeho parketa, nicméně nám scénář zůstal pod kůží, a tak jsme se s Evou domluvili, že potřebujeme posílit příběh a dostat do něj více humoru, třeba i na úkor původní poetičnosti. Další problém bylo nářečí. Jednak se tak už na Moravě běžně nemluví a i místní se často přou, co kam patří, jednak by musely být někde použity titulky, aby diváci všemu rozuměli, což by bylo marketingově špatně. Takže Eva sama sedla a napsala scénář v obecné češtině. No a pak se už pracovalo a konzultovalo s dramaturgy a režisérem, jak je to obvyklé i v případě jiných filmů.

Samotné natáčení jste o rok odložili, zato vám vyšlo skvěle počasí…

Přesně jak se říká - na zázrak nevěříme, my s ním počítáme. Vloni jsme neměli včas uzavřené některé důležité smlouvy, a tak jsem nechtěl riskovat. Zato letos jsme si natáčení užili s radostí, byť bylo náročné.

S režisérem Kleinem spolupracujete už na druhém projektu a společně plánujete další. Zřejmě si dobře rozumíte…

S Dušanem se spolupracuje skvěle. Je to velký profesionál, vždycky dokonale připravený. A jsme naladěni na stejnou strunu - i ve vnímání humoru. Mám rád stejně jako on ten druh milého, laskavého českého humoru. Konečně, když se podíváte, k čemu se lidi v televizních reprízách vracejí, je to jasné. I když děláte film pro kina, kam primárně patří, musíte si uvědomit, že nejdelší život má v právě televizích. A tady je třeba klást si vždycky otázku: Chci ten film vidět ještě jednou, nebo třeba víckrát? Největší odměna je, když někde slyšíte, jak lidi citují repliku nebo dialog z vašeho filmu, když nějaké hlášky zlidoví tak, že se stanou součástí běžné komunikace…To je pro tvůrce největší radost. A jsem přesvědčený, že v dnešní stresové době je potřeba těch laskavých, hřejivých komedií velká.

Ve srovnání s vašimi předchozími celovečerními projekty bylo natáčení Svatby náročnější nebo jednodušší?

Když chcete natočit film, vždycky - nevím, jak je to možné - tak prožijete stressové období a dlouho nad tím, jestli vše zapadne dohromady a bude se moct točit, visí otazník. Z tohoto pohledu se Svatba vzpírala nejvíce, proto také roční odklad natáčení a trochu skromnější podmínky realizace. Ale díky Dušanovi a obrovskému nasazení štábu a herců se nakonec toto natáčení stalo snad nejpohodovější. Krokodýli byli finančně náročnější a Svatba je jiná v tom, že oba předchozí snímky byly pokračováním, v jistém smyslu šlo o „návraty“. Na něco navazovaly, což bylo výhodné třeba z hlediska reklamy. Svatba je ale úplně nový titul, který nepředstavuje nějaký bláznivě třeskutý humor, ale přesto může zaujmout a potěšit širší okruh diváků různých generací. Herci jsou výborní, má to hezkou atmosféru, originální zápletku v tom, že se točí okolo historických bitev, což - pokud vím - tady ještě nebylo.

Jak jste přišel na to svěřit hudbu Karlu Holasovi? Režisér prozradil, že to byl váš nápad…

Když jsem si přečetl scénář, řekl jsem si, tohle je prostor pro Čechomor. Oslovil jsem Karla Holase, kterého jsem znal z doby, kdy jsem měl kino Bio Illusion. Sešli jsme se při promítání Roku ďábla. On si scénář přečetl a souhlasil. A myslím, že se hudba opravdu povedla. Je komponovaná speciálně pro film, kromě dvou písniček z repertoáru skupiny, které tam částečně zazní.

Děj filmu se točí kolem fenoménu historických skupin, kdy si dospělí muži a dokonce celé vesnice hrají na vojáky a v dobových kostýmech pořádají rekonstrukce bitev… Než jste začal na látce pracovat, věděl jste něco víc o tomhle tématu?

Věděl jsem, že existuje, ale nenahlédl jsem do něho. Toto prostředí objevila pro film Eva Papoušková a díky ní jsem se s těmi lidmi setkal. Oni jsou opravdu zajímaví a tímhle svým koníčkem žijí. Třeba když přijedou, netrousí se po jednom, ale seřadí se do šiku a připochodují. Berou to vážně, jejich zbraně, rekvizity a uniformy jsou velmi často dokonalé, dokonce i funkční. Bavil jsem se s člověkem, který nám střílel z děla, a on povídá: Já vám tam dám jen půl nálože, protože když dám celou, vymlátím všude v okolí okna. To byste chtěli? Oni to opravdu uměj.

Podle čeho si určují národnosti - že budou Francouzi, Rusové nebo Rakušané…

To je, myslím, téma na další film. Třeba podle toho, z jakého jste kraje, s kým kamarádíte, v jaké oblasti žijete. Některé vesnice jsou převážně francouzské, jiné rakouské…Těch bitev se pořádá hodně. Třeba v tom období, kdy jsme točili, měli docela fofr…

A co ty uniformy - půjčují si je, nebo jsou jejich?

Každý má vlastní výstroj - podle historické předlohy si ji nechávají šít, ale častěji si uniformy šijí sami. Tím pádem jsme nemuseli nechávat pro film vyrábět tolik kostýmů, stačilo nechat ušít jen části - třeba pro Bolka jsme nechali vyrobit jezdecké holínky, ale u komparsu jsme z větší části využili jejich vlastní kostýmy.

Příběh o tom, jak si dospělí chlapi hrají na „bitvu tří císařů“ se samozřejmě nemohl odehrávat jinde, než v okolí Slavkova. Jak se vám na Moravě točilo?

Jižní Morava je sama o sobě fenomén. Jsou tam fajn lidi a ve vesnici Starovice, kde jsme točili, nás přijali úžasně. Natáčení bylo pro celou vesnici a okolí jednou velkou atrakcí, místní si na to brali dovolenou, vzali si z domu stoličku a vydrželi se dívat na filmaře od rána do večera, i když se třeba nic tak moc zajímavého nedělo. Často jsme točili v noci, budili je střílením z pušek i z děla, ale oni neprotestovali, i když museli brzy ráno do práce. Paní z krámku nám jen řekla, ať jim to příště řekneme předem, kdy budeme střílet, že se jim plaší psi…Ale jinak byla v pohodě, milá, žádná zášť nebo nadávky…Jediné, co bylo některým místním lidem líto, když se ptali: A proč netočíte i u nás doma? A samostatnou kapitolou je tamější krajina, která má svéráznou poetiku, zajímavou pro kameru.

Takže Moravané vás přijali srdečně, co představitelé kraje?

Ti byli také velmi vstřícní, na začátek natáčení se dokonce přijel podívat hejtman Jihomoravského kraje Ing. Stanislav Juránek - a jediné, co nemohl přenést př.99941 0 0es srdce, byly papírové pohárky, s nimiž jsme si se štábem a herci připili slzou šampaňského. Nechtěl se dívat na to, jak jejich skvělé víno pijeme tak barbarsky, a poslal nám krásné skleničky.

Před natáčením jste tvrdil, že Svatba bude takový „malý film“. Když jsme ale viděli ty scény bitvy nebo uvítání „Napoleona“ na náměstí, zase na tak malý film to nevypadá…

No, zdá se, že se nám nakonec trošku rozrostl. Dušan je kouzelník a s relativně skromnými prostředky dokáže udělat iluzi poněkud bombastičtější. Před natáčením jsem si vlastně ani neuvědomit, že se třeba na place potká 25 herců mnohdy zvučných jmen a k tomu kaskadéři a ještě armáda v uniformách. Ale takové natáčení mám rád. Svatba rozhodně nepůsobí jako televizní inscenace, ale hollywoodský velkofilm to není.

Měli jste s Dušanem Kleinem nějaké zásadné dohady kolem hereckého obsazení?

Vůbec ne! Já to vždycky dělám tak, že si udělám vlastní obsazení a režisér dá na stůl své - a s Dušanem jsme se na několika lidech shodli - třeba právě na Bolkovi. U některých rolí jsme se trochu trápili - třeba dlouho jsme neměli Claire. Nejdřív jsme sháněli Francouzku, ale komunikace s francouzskými agenturami je složitá a kdybychom čekali, točili bychom až příští rok a stálo by to neúměrně peněz. Takže když si Dušan nemohl ani po několika castinzích vybrat, říkal, já potřebuju takovou tu holku, že když přijde do místnosti, opravdu všichni chlapi oněměj, ztichnou a budou koukat jen po ní. Já na to, že jsem to dlouho nezažil, ale byl jsem na premiéře Bestiáře a takováhle slečna šla kolem mě, že jsem se opravdu zastavil, chvilku počkal, abych nebyl za mlsného kocoura, a pak se s chutí otočil. Jenže jsem jí neznal, až pak mi někdo řekl, že je to miss 2004 Jana Doleželová. Tak jsem Dušanovi navrhl, ať ji pozve na zkoušku, když si jinak nevybral.. A když přišla na schůzku v kavárně, fungovalo to - všichni chlapi, co tam byli, na ni koukali jako na zjevení. Na hereckou zkoušku byla neskutečně připravená, lépe než mnozí herci, kteří často loví věty z papíru. Nadřela i francouzštinu, ale nakonec nám expertka doporučila kvůli přízvuku přemluvit ji rodilým mluvčím.

Ve filmu uvidíme i jednu z posledních legend své generace - Josefa Somra. Jak se s ním pracuje?

Pan Somr patří ke té nejslavnější garnituře herců-legend. Užili jsme si to s ním moc, a myslím, že on se také cítil dobře. Je to i jeho rodný kraj, má nedaleko chalupu a Moravu miluje. Po natáčení s námi často poseděl, jednou si s místními ve sklípku i zazpíval, mimochodem zpívá výborně, vyprávěl různé historky - jen tak si s ním moct hodinku popovídat, to byl zážitek. Je to člověk, kterého musíte mít rádi za to, jaký je.

Bolek je považován za tak výraznou hereckou osobnost, že někdy ho slabá ruka režiséra neukočíruje…

Bolek je naprostý svéráz. Ale byl vždycky perfektně připravený. Pozoroval jsem ho, když přišel poprvé na plac. Přišel nenápadně, postavil se opodál a pozoroval ruch, nasazení, nasával atmosféru. Pak nastoupil na plac a svou figuru vystřihl tak, že se divák bude těšit na každou scénu, kde se objeví. Při práci byl moc příjemný, přátelský a vtipný. Zkrátka osobnost.

Pro jaké diváky jste film natočili?

Pro všechny, kteří mají rádi české komedie a chtějí odcházet z kina s dobrým pocitem, pozitivně naladěni.

Dušan Klein (rozhovor)
Když srovnáte vaše nejúspěšnější komedie - Básníky - takovou tu něhu, poetiku, se současnými obhroublými komediemi typu Kameňák, není vám líto, že humor poněkud vulgarizuje?

Líto mi to není. Básníci jsou dělaní humorem, který mám rád, který - jak myslím - není podbízivý, je svým způsobem inteligentní a je to, čemu se dneska trochu posmívají - laskavý český humor. Nevím, co je na tom zlého, Vždyť je tolik zloby kolem nás, že trochu pohlazení není na škodu a na druhé straně já nevidím všechno zlé kolem sebe. Vidím i milé lidi, příjemné, sympatické, i oni mohou prožívat své příběhy. Takže já se hrdě hlásím k pojmu laskavý český humor.

Myslíte, že jste v tomto směru nemusel dělat kompromisy v případě komedie Svatba na bitevním poli?

Samozřejmě, kompromisy děláte skoro vždycky. Přece jenom musíte stále myslet na to, že je to soukromý film, že jsou do něho vloženy nemalé prostředky i soukromé a neustále je tu přítomen ten tlak diváckosti - aby na něj přišli diváci do kina. To v sobě člověk má a někdy se stane, že to může být problém.

Když jste si přečetl scénář vaší někdejší posluchačky na FAMU Eva Papouškové, řekl jste si, že je to humor vaší krevní skupiny, nebo že si ho trochu uzpůsobíte svému vidění světa?

Film je v jednom smyslu pokračováním romanticko-poetických komedií, které jsem dělal, na druhé myslím zaplňuje určitou mezeru v české kinematografii prostředím a tématem. A mě na tom lákalo, abych vyzkoušel síly na něčem, co jsem doposud nedělal. Humor scénáře mi byl sympatický, protože zase by se dal zařadit do té škatulky laskavého moravského humoru, ale jinak jsem se musel té látce trošku přizpůsobit a zvyknout si na ni, protože příběh je z vesnice, a já jsem městský člověk a o vesnici toho moc nevím. Moravu jsem znal jenom z projížděk, nebo že jsem tam kdysi měl chatu. Aby člověk nepodlehl klišé o bodrém moravském lidu, začal jsem tam co nejčastěji jezdit, seznámil se s tamními lidmi, abych pochopil jejich duši, jejich mentalitu a pokusil se je do filmu dostat. Ta představa mě nezklamala, protože oni jsou skutečně výborní, ochotní, srdeční a tomu odpovídala i skvělá atmosféra natáčení.

Prý jste trávili hodně času sbližováním s moravskými občany ve vinných sklípcích?

Samozřejmě, těžké bylo odolávat pozváním do sklípků, aby je člověk neurazil, ale na druhé straně tempo natáčení bylo závratné, pracovalo se dvanáct až čtrnáct hodin denně, takže čas na nějaké velké mejdany nebyl. Nezapírám, že lákadel bylo hodně a těžko se od tak milých a pohostinných lidí odmítala sklanička a někdy i dvě. Ale nakonec kromě narozenin Bolka, kde jsme podlehli všichni, jsme většinou zdatně odolávali.

Odpovídala vesnice Starovice představě fiktivního Zvěstova, kde se děj scénáře Evy Papouškové odehrával?

Dlouho jsme hledali vesnici, kde by bylo pohromadě všechno, co scénář předepisoval. A po dlouhém hledání a marném shánění nám jeden štamgast ve vinárně doporučil Starovice. A ty přesně odpovídaly mé představě, jen jsem málo upravil scénář, aby vše odpovídalo reálu.

Do hlavní role jste si zvolil hereckou osobnost velmi vyhraněnou…Bolek Polívka dokázal „přerežírovat“ nejednoho režiséra. Jak to bylo s vámi - ctil Bolek váš režisérský post?

My se známe spoustu let, ale nikdy jsme spolu nedělali. Až teď se to konečně povedlo. Já si naopak myslím, že je to velice disciplinovaný herec a velikánská osobnost. U nás byla spolupráce v naprosté pohodě a on se přizpůsobil tomu, aby jeho humor odpovídal mému pojetí, a když si nebyl jistý, podíval se na mě, jak jsem spokojený. Samozřejmě, režisér je u záběru první divák. A když režisér nemá vkus, tak záběr taky nebude mít vkus. Herec hraje trošinku pro prvního diváka. S tím, že by pak i ostatní diváci měli být podobně naladěni. Doufám, že můj vkus bude odpovídat vkusu diváků, kteří přijdou do kina.

Dovolil jste Bolkovi, aby do filmu vnesl něco ze své typické geniální improvizace?

Bolek se samozřejmě, pokud to šlo, držel scénáře. Ale protože je to člověk s velkou fantazií, vždy tam vnesl něco ze sebe. A já, i když jsem jinak šetřil drahým materiálem, u něho jsem dělal výjimku a nechal jsem ho i po jeho akci či dialogu situaci dohrát. A on si skutečně vždycky vymyslel něco nepřipraveného.

<>Obrázek nenalezen<> Svatba na bitevním poli se vymyká vaší filmové tvorbě v tom, že v ní nenajdeme mnoho snímků z prostředí vesnice….

To je pravda. Snad jediný můj film, který se odehrává na venkově, je Kdo se bojí, utíká - z pohraniční vesnice po válce. Ten se celý odehrává na venkově. Ale tam šlo spíše o problémy rasismu, o romské mentalitě, přizpůsobivosti …

Podle jakých hledisek jste dával dohromady herecké obsazení filmu?

Myslím, že umění režie je umění vybrat lidi. Ne aby to udělali za mě, ale aby odpovídali mému pohledu na film a byli ochotni se tomuto pohledu přizpůsobit. Řadu z nich jsem měl vyzkoušených z předchozí spolupráce - ať to je Zlata Adamovská nebo Pepík Somr. Mám oba rád, a pokud je to možné, s radostí je obsadím do svých filmů. Na druhé straně žijeme v době, kdy herci jsou neustále zaměstnáni díky velkému množství seriálů, které se natáčejí. To je až mor na herce, že přecházejí z jedné postavy do druhé, někdy točí i tři postavy najednou a sami občas ani nevědí, kdo jsou a co vlastně hrají. Takže v tomto období udělat optimální obsazení je strašně těžké, a já si myslím, že jsme nemuseli jít do žádných kompromisů. Jenom jsme měli problém s Jirkou Langmajerem, který roztočil film, ale pak kvůli úrazu páteře nemohl pokračovat, tak jsme jeho postavu faráře museli přeobsadit. Myslím ale, že Roman Vojtek se té postavy zhostil skvěle. Dělal jsem s ním poprvé a mile mě překvapil nejen jeho herecký přístup, ale určitá lidská pokora a charisma. Je to podle mě neobjevený komik.

Hudbu k filmu dělá Karel Holas (Čechomor). Proč jste zvolili právě jeho a tuto populární skupinu?

S tím nápadem přišel producent Miloš Šmídmajer a já si šel hned koupit všechna jejich cédečka. Jejich hudba a instrumentace se mi moc líbí. S Holasem jsme se skvěle shodli. Muzika je nová, jen dvě písničky jsou starší a už známé - Proměny a Zvony. Proměny s krásnou melodií jsem vkomponoval do děje a úryvky zpívá jedna z hlavních hrdinek - květinářka v podání Moniky Hilmerové.

Všichni, kdo na filmu pracovali, si pochvalovali přístup kraje a jeho představitelů i místních občanů z vesnice, kde se natáčelo…

Představitelé Moravy počínaje hejtmanem a starostou Starovic nám projevovali podporu na každém kroku. Ať už se jednalo o ubytování v Hustopečích, kde se nám snažil majitel hotelu udělat, co nám na očích vidí. Skvělí byli i obyvatelé Starovic, kteří si dokonce na natáčení brali volno, aby mohli být při tom, a prožívali to jako nějakou dovolenou u moře. Byli ochotni se vším pomoci, nechali nás natáčet ve svých bytech, vyměňovali podle našich potřeb nábytek a sami třeba bydleli v jedné místnůstce. A přijmout pozvání do sklípku byla skoro podmínka toho, že nás pustí do baráku. Když jsme točili v kostele, přišly za mnou místní babičky, pane režisére, můžeme se dívat ? Posadil jsem je vzadu do lavic, aby nebyly v záběru, a ony tam celý den ohromeně koukaly na to naše filmování, které je de facto nezajímavé.Vydržely tam sedět v té zimě celé hodiny. Mnohokrát jsme také točili v noci, kdy jsme stříleli z pušek a z děla, takže se Starovičtí moc nevyspali, ale neprotestovali a brali to jako ohromnou zábavu. Na druhé straně byli dokonale disciplinovaní - když jsem je poprosil o ticho, ani nedutali. Byli skutečně skvělí a přesně odpovídali tomu, co se o Moravácích traduje - o jejich pohostinnosti, smyslu pro humor a vřelosti. Když měl Bolek Polívka coby Napoleon uprostřed natáčení narozeniny, uspořádali pro „svého velitele“ defilé. To byl Bolek opravdu sám dojatý a překvapený.

Nejsou manželky chlapů, co si hrají na vojáky a peníze věnují na koupi historických zbraní a výstroje, z tohoto koníčku svých parterů naštvané? Že třeba nedělají něco užitečnějšího?

Mnoho žen své muže dokonce doprovázelo, pomáhaly jim stavět stany, často samy obléknou kostýmy a dělají markytánky. Na Moravě v okolí Slavkova je tato tradice dost živá. Dodnes se ví, že jsou tam pohřbeny tisíce mrtvých padlých vojáků ze všech tří armád. Mnoho lidí z okolí jsou potomky rakouských vojáků, protože někteří z nich tam našli své lásky a usídlili se v okolí.

A co říkáte fenoménu, že si dospěli chlapi hrají na vojáky?

Já jsem to taky zdálky nechápal, ale pak, když jsem s nimi točil a setkal se s několika oddíly historických bitev, ať to byli vojáci ruští, francouzští nebo rakouští, tak jsem pochopil, že tím koníčkem opravdu žijí. Nejen ti chlapi samotní, ale celé jejich rodiny a už v tom duchu a zájmu vychovávají i své děti. Je to „dědičné“.

A týká se tenhle zájem přímo jen toho kraje, nebo širokého okolí?

Většinou je to z toho kraje, z okolí Slavkova, kde existují oddíly historických bitev tady v Čechách, ale jsou i v zahraničí. Scházejí se na výročí slavných bitev po celé Evropě a tam se pokoušejí dělat jejich rekonstrukce. Tím se baví, žijí tím a vychovávají k tomuto koníčku své děti.

A z jakých profesí a sociálního okruhu se nejvíc rekrutují ti historičtí válečníci?

Pocházejí ze všech sociálních vrstev a nejrůznějších profesí. Jsou mezi nimi inženýři, lékaři, dělníci…Spojuje je láska k historii. Znají perfektně uniformy, které si nechávají šít podle originálů, často jim je šijí manželky, shánějí knoflíky, aby odpovídaly době, zbraně sbírají nebo si je sami vyrábějí. Mnohé z těch zbraní jsou originály.

Točilo se sice rychle, ale zdálo se, že si herci i kompars to “válčení” na louce v hospodě užívali…

V každém chlapovi je kousek dítěte, to je známá pravda, a to se projevilo nejvíc v okamžiku, jakmile jsme jim dali uniformy vojáků.

Dnes je v módě ozdobit každý film nějakou tou misskou. Proč jste obsadil do role francouzské snoubenky vesnického playboye Janu Doleželovou?

Dlouho jsme hledali představitelku francouzské dívky, která přijede na moravskou vesnici tajně se provdat za mladíka, který odtamtud pochází. Původně jsem chtěl, aby to byla originální Francouzka, ale produkční a finanční složitosti mě od toho odradily. Nakonec těsně před začátkem natáčení přišel producent s nápadem obsadit některé z půvabných českých děvčat. Pozvali jsme jich několik na casting a Jana z toho vyšla vítězně. Je milá, něžná, skromná, příjemná…

A jak jste přišel na Miroslava Šimůnka do role vesnického idolu paní a dívek?

Už jsem Mirka obsadil do Ulice, kde hraje učitele, tak jsem ho znal. Chtěli jsme hezkého kluka, kterému podléhají všechny ženy z vesnice a tajně ho milují - některé víc než tajně. A on byl ten ideální typ.

Co by podle vás mohlo diváka na Svatbě na bitevním poli nejvíc bavit?

Diváky by mohl zajímat na téhle komedii určitý poetický humor, herecké obsazení, ale i tematika a prostředí, které je trochu nové a vyplňuje mezeru v českém filmu.

Jaké máte pracovní plány?

Chystáme s Milošem Šmídmajerem pohádku pro kina. Zatím se shánějí peníze. Bude to taková secesní pohádka - nerad srovnávám, protože je to zavádějící, ale asi nejblíže by měla mít poetikou ke Třem veteránům. Půjde o komediální pohádku s krásnými písničkami, které bude dělat Jarda Uhlíř, a měl by to být takový hold průkopníkům filmu. Hlavní postava - král dostane darem v roce 1905 kameru a začne natáčet první grotesky.

Eva Papoušková (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> O čem je váš film?

Myslím si, že svět se rozděluje na ty, kteří jsou schopni lásky a odpuštění, a na ty, kteří toho schopni nejsou. A vlastně v těch dvou hlavních příběhových linkách, které vnímáme ve Svatbě na bitevním poli, vypovídáme o obou typech lidí. Na jedné straně je to Skokan, jeho žena Kateřina a farář Prokop, kteří jsou schopni lásky i odpuštění. Na druhé straně je to starosta Touchyn, který je posedlý mocí a ta jeho paralela s Napoleonem není náhodná.

Mají postavy z filmu nějaký konkrétní předobraz v realitě?

Člověk se vždycky inspiruje v životě, ale ta fabule, která potom přijde, to už je fantazie. Mě naopak potěší, když někdo po filmu za mnou přijde a řekne: já jsem ho poznal, to je určitě on! Ale on to není, někdo si ho ztotožnil. Takže co se týká výstavby charakterů, nechávám se inspirovat svým okolím, ale nejde o konkrétní lidi.

Široká škála charakterů, kterou ve filmu najdeme a které by vystačily na víc filmů -to je opravdu hýření…

No je a není, protože vesnice v sobě nese řadu typů, každý má svůj příběh. A vesnice je těch příběhů plná a všechny se v určitou chvíli spojí. A já doufám, že se spojí do jedné velké katarze a že diváky pobaví.

Diváci vás znají především jako autorku dramatického seriálu Pojišťovna štěstí, ale poetika tohoto filmu je svým charakterem úplně jiná, obsahuje mnohem víc humoru, a to i jadrného…Co je vám bližší?

Založením je mi bližší humor. Směju se moc ráda. Jde o to, že život obsahuje obě dvě součásti - i velká dramata, i humorné stránky a většinou obé propojuje. A každý příběh si vyžaduje svoje. Takže když jsem dělala Pojišťovnu štěstí, soustředila jsem se na tragédie, které se v běžném životě mohou vyskytnout, a když jsem připravovala Svatbu, zaměřila jsem se na zábavu, lidské typy, které pobaví, a formu, která dokáže rozesmát. Každá látka si říká o jiný postup. Já bych vůbec nespojovala Pojišťovnu a Svatbu na bitevním poli, protože tyhle látky jsou od sebe velmi daleko - a ta vzdálenost není jen v těch patnácti letech, které uplynuly od doby, kdy jsem psala první verzi Svatby coby absolventský scénář. S tím scénářem jsem si odžila životní etapu, kdy jsem dospívala, a text se podle toho měnil. Jenom doufám, že ta práce, která do toho byla investována, bude ve finále vidět. Už proto, že to nebývá často, aby člověk pracoval patnáct let na jedné látce.

Odpovídá vesnice Starovice, kde se nakonec natáčelo, vaší představě, když jste příběh psala? Vím, že jste měli problémy s hledáním lokace, která by zahrnovala přesně onu náves s hospodou, jakou jste ve scénáři popsala…

Myslím, že dokonale. Starovice jsou prostě filmový Zvěstov. A velice příjemně mě to překvapilo, když jsem na natáčení do Starovic poprvé přijela. Jen jsem němě koukala, protože jsem měla pocit, že mé představy ožily a atmosféra byla dokonale „zvěstovská“.

Bolek Polívka (rozhovor)
Jak byste představil svého hrdinu?

Starosta Touchyn miluje a bere vážně svoji vesnici a bere vážně Napoleona a celé napoleonské války. Nejvíc ale bere vážně sám sebe, z toho roste ta komičnost jeho samotného a jeho přístupu k životu.

Čím je ve vaší filmografii posledních let tato role zajímavá?

Je to takový můj filmový návrat do vesnice, kterou mám velice rád, stejně jako vesničany.

Ve filmu hrají významnou roli rekonstrukce bitev. Vy bydlíte blízko Slavkova, kde se jedna z největších odehrála. Znáte z osobních zkušeností tuto problematiku?

Ano, mám řadu přátel, kteří do bitev jezdí buď za Rakušany nebo za Francouze, i na koních, a vím, že je to docela baví. Ale když jsem o tom něco víc četl, vím, že to byla strašná hrůza tahle napoleonské války. Nejen že tam zůstávali vojáci bez nohou, bez rukou, ale tisíce jich umíraly na hladomor, sněť, takže to byla velká tragédie, když se sešel na bitevním poli Napoleon ještě s dvěma “kolegy z práce”.

Co je pro vás těžší - být starostou Zvěstova, nebo valašským králem?

Valašský král to je opravdu velmi odpovědná funkce, zatímco tohle válčení je jenom hra. Král - to už je vyšší politika, to chce člověka celého, ne jenom herce.

Zlata Adamovská (rozhovor)
Kdo je paní Touchynová?

Jde o manželku hlavního hrdiny, starosty Touchyna. Mají spolu tři dcery a je to kromě matky a manželky taky především ženská, což se odhalí posléze v příběhu.

Mít vedle sebe takového egoistického a sebestředného mužského, jakým je Touchyn, to asi není žádný med…

Je pravda, že můj manžel Touchyn je svérázný, pod tímhle pojmem se dá skrýt všechno, ale na druhou stranu je možná lepší mít vedle sebe svérázného chlapa, než nějakého nudného, nezábavného šmudlu.

Dovedete si představit, že by se váš partner zamiloval do napoleonské role a hrál si docela vážně na vojáčky? Co říkáte tomu podivínskému koníčku rekonstruovat historické bitvy?

Rekonstrukce bitev je samozřejmě zajímavá i záslužná činnost, i když jsem se dosud žádné osobně nezúčastnila. Tahle je moje první.

Stala jste se filmovou matkou tří dcer. Jaké to je?

Mám sama dvě děti, takže to tak velký rozdíl není. Myslím si, že na pohlaví vůbec nezáleží, prostě proto, že ty děti vám dají zabrat v jakémkoli případě.

Myslíte, že Svatba na bitevním poli je film, který by mohl pobavit všechny generace?

Ano, myslím. Je zalidněn takovým množstvím svérázných lidiček, že se tam každý najde, nebo tam objeví své známé a kamarády. A pokud jde o osud mé hrdinky, myslím, že každá ženská s ním má nějaké styčné téma.

Marek Vašut (rozhovor)
V Bestiáři jste hrál poněkud extrovertního ministra, ve Svatbě na bitevním poli jste pro změnu starostou malého městečka. Jak byste tohoto svého hrdinu charakterizoval?

Je třeba říct, že to není žádný náfuka, je to zodpovědný starosta moravského městečka, který se - přesně jak praví scénář - nenechá vydírat starostou ze sousední vsi, kterého představuje můj starostenský kolega Bolek Polívka.

Jaké zážitky jste si odnesl z tohoto natáčení na „bitevním poli“?

Za prvé bylo krásné počasí. Za druhé - je to příjemnej kus země. Já jsem vinař. Vždycky jsem byl. Poloviční Moravák po tátovi. A práce s panem Kleinem je pohodová - je to režisér, který je vždycky perfektně připravený, nerozčiluje se a přitom mu jde práce od ruky. To není dneska úplně běžné. A nesmím zapomenout ani na prvního asistenta Pepu Loučíma… Tak mi to připomínalo staré časy. Nechci idealizovat točení za bolševika, ale pravda je, že je to dneska mnohem hektičtější. Svobodnější, ale hektičtější.

Setkal jste se někdy dříve před kamerou s Bolkem Polívkou?

Ne, my jsme spolu hráli ve filmu poprvé, ale setkali jsme se třeba při Bolkovinách nebo v koňském sedle - byli jsme spolu několikrát na vyjížďce a častokrát na jeho farmě.

Josef Somr (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Máte sám rád jako divák venkovské komedie?

Ano, mám rád komedie, které se odehrávají na vesnici. Sám se považuji za venkovana, jako dítě jsem byl odchován kalendářovou literaturou.

Domníváte se, že děj Svatby a vztahy postav odrážejí současnou vesnici?

Myslím, že je to přesné, psané s hlubokou znalostí venkovského života i mentality tamních lidí.

Vy jste se také ve své roli oblékal do vojenské uniformy - ostatně o téhle věčné klukovské touze film mimo jiné vypovídá… Hrával jste si rád na vojáky?

Určitě. V mém dětství byla hra na vojáky jednou z nejčastějších klukovských her. Nebyla nouze o různé bojůvky a šarvátky, ale ani o boule a šrámy. Tahle dobrodružství prožívaná ve venkovské krajině, kde bylo tolik příležitostí, aby se člověk schoval, patřila nezapomenutelně k životu vesnických kluků.

Ale proč si dospělí muži hrají s vážnou tváří na vojáky, oblékají se do kostýmů, nacvičují hodiny a hodiny bitvy…

Dovedu to pochopit - jako někdo sbírá auta - veterány, má jiný touhu obléci si starou uniformu a vrátit se tak trochu do svých mladých let.

Morava je váš rodný kraj. Jak vás přivítal?

Pocházím asi třicet kilometrů od místa, kde se to celé odehrávalo. Takže pro mne to byl opravdu rodný kraj a cítil jsem se tam jako doma. Navíc s vesničany jsme si opravdu rozuměli a o to bylo natáčení příjemnější. Nebylo to o tom, že bychom s nimi chodili denně po večerech popíjet a družit se, ale jsou mi blízké charaktery tamějších vinařů, kteří jsou velmi milí a příjemní. I když si myslím, že to ke konci mnohé obyvatele okolí už unavovalo, že se tam celou noc střílelo, ale dokázali to nejen skousnout, ale mnozí s námi vydrželi až do rána a povzbuzovali nás.

Vy jste už mnohokrát s režisérem Dušanem Kleinem spolupracoval, třeba na oblíbené komediální řadě Básníků. Změnil se nějak způsob jeho práce?

Můžu říct, že s ním dělám velmi rád, protože je to pohodový, nekonfliktní člověk a dokonalý profesionál, který přesně ví, co chce a jak to má vypadat. Takže na place vládne vlídná atmosféra, i když tempo natáčení je občas hektické.

Když se na natáčení sejdou takové vtipné osobnosti jako vy a Bolek Polívka, to musí pěkně jiskřit, ne?

Já nejsem v herecké společnosti ani bavič ani nijak výrazný typ, a kromě toho v duchaplnosti jsem se vedle Bolka naprosto nestačil prosadit.

Není vám líto, že před lety se bavili lidé na Soukromé vichřici a dnes se baví na „kameňákovém” humoru?

Shodou okolností jsem byl nedávno v Uherském Hradišti, kde promítali Žert, který vznikl před čtyřiceti lety. Já už se na to pomalu nemůžu dívat, ale dostal jsem tam úplně stejnou otázku. Odpověď by mohla znít asi takhle: Myslím, že je to odraz toho, jak se lidi uvolnili a nemají většinou potřebu hledat nějakou hlubší, inteligentnější zábavu. Jsem přesvědčen, že je to bohužel tak. Představte si, že jsem na Moravě někde na návštěvě a moji hostitelé mi uprostřed zábavy řeknou: Jožko, prosím tě, nezlob se, za chvíli běží seriál… Místo toho, aby navrhli, do kterého sklípku půjdeme…Tak jsem šel, a byl jsem úplně zdrcen. Jak mohou být lidé fascinováni něčím, čemu jsme kdysi říkali červená knihovna a najednou je to všude kolem nás?

Kdybyste měl sám rozhodnout o tom, který z vašich mnoha filmů by měl přežít do budoucnosti, který by to byl?

To je tak těžké. Tuhle mi někdo spočítal, že jsem hrál ve sto třiceti filmech. Pracoval jsem na mnoha filmech, které v podstatě neměly zvlášť velký ohlas a ničeho velkého nedosáhly, a ty jsem měl třeba radši, než ty úspěšnější.

A jak vypadá vaše současnost a vaše plány?

V lednu mě čeká premiéra filmu Svatba na bitevním poli, v únoru přijde do kin film Vladimíra Michálka O rodičích a dětech, což byla velká role a dost náročná práce, a někdy na jaře by měla mít premiéru i Hřebejkova komedie U mě dobrý. Taky mě přizval Dušan Klein k natáčení televizního filmu Muž a stín. Měl jsem prostě tento rok štěstí, že jsem si trošku zahrál.

A těšíte se na premiéru Svatby, nebo vždycky máte strach, jak film diváci přijmou?

Vždycky prosím producenty, abych nemusel chodit na premiéry. Pokaždé to protrpím celý ten kolotoč kolem premiér. Snažím se probojovat do smlouvy, abych to neměl jako povinnost. Ale ne vždycky se mi to povede.

A jak jsme hovořili o seriálech - tam by vás nelákalo si zahrát?

Upřímně? Ne. Snad kdyby se našla postava typu Štrosmajera, co ji hrál Miloš Kopecký, tak bych o tom mohl uvažovat.

Miroslav Šimůnek (rozhovor)
Jaký je Tomáš?

Je to mladý muž, který přijíždí ze zahraničí za tátou a za rodinou kvůli své svatbě a trochu ve vsi zamíchá místními postavičkami.

Točil jste pohádky, detektivky, thrillery, ale kromě pohádkové komedie ve vaší filmografii komedii nenajdeme…Byla postava venkovského frajera Tomáše, kterého milují ženy a dívky z celé vesnice, pro vás vítaná změna?

Svatba na bitevním poli je sice komedie, ale moje postava je spíš z těch romantických, než komických. Můj hrdina se zamiloval do krásné Francouzky a přivezl ji do rodné vsi představit otci a uspořádat malou tichou svatbu. Jenže všechno se vinou nejrůznějších okolností zvrtne…

Ale Tomáš odjížděl jako sukničkář a lamač ženských srdcí, a najednou přijíždí coby romantický hrdina se svou francouzskou „princeznou“ Claire, kterou evidentně miluje. Byl jste radši tím sukničkářem, nebo romantikem?

Baví mě víc poloha sukničkáře, hrát si s lidmi, laškovat s každou ženskou, ale v tuto chvíli je to zamilovaný „princ“. Pro mě je to návrat trochu zpátky, do pohádek. Linii romantiky a lásky - to už mám naučeno. Trochu jsem záviděl těm chlapům, co si hráli na vojáčky a chlastali v hospodě.

Vy sám - dáváte přednost něžným romantickým dívkám, nebo temperamentním dračicím?

Mám romantiku rád, ale je to jen polovina toho, co potřebuju pro život. Nejsem založením romantik a romantické křehotinky pro mě moc nejsou. Potřebuju spíš pořádnou divokou ženskou, hádky, usmiřování - prostě vzrušení, napětí a trochu té „Itálie“.

Jaké zážitky jste si z natáčení na Moravě odnesl?

Skvělé. Byla to příjemná zkušenost, i když tempo práce bylo dost divoké.

Co se ve vaší kariéře odehrálo mezi pohádkovým Honzou z Troškova filmu Z pekla štěstí a venkovským „princem“ Tomášem ze Svatby na bitevním poli?

Spousta věcí. Ve zkratce. Divadlo Mladá Boleslav, potom Vinohrady, pak jsem pracoval venku. V Latinské Americe jsem dělal modeling, následovala cesta do USA, kde jsem to trochu okoukal a vrátil se do Čech, natočil dva filmy a zase odjel - tentokrát jsem natočil v Anglii film a zase se vrátil do seriálu Ulice…

Mohli jsme vás vidět v britských produkcích Tristan a Isolda nebo Casino Royal. Je vaše angličtina perfektní?

Nikdy nemůže být, pokud tam dlouhodobě nežijete. Teď bych se chtěl zase na chvíli podívat do Ameriky.

Co vám dala práce v zahraničí?

Mimo jiné nadhled, samostatnost a trochu jsem pochopil realitu života. Stal jsem se dospělým - dalo by se říct.

Jaký máte sám rád humor?

Různorodý. Kromě typu, že si někdo zahulí trávu a dělá ze sebe debila.

Máte pochopení pro hry dospělých mužů na vojáky?

Proč ne, je to zábava, sdružování se s lidmi, odreagování i recese.

A jak se vám líbilo, že vaší milou je dívka, která má na krásu glejt, Miss ČR 2004 Jana Doleželová?

Jak jsem mohl Janičku krátce poznat, je to milý člověk, který se nijak nepřetvařuje a na nic si nehraje.

Jana Doleželová (rozhovor)
Můžete představit svou hrdinku?

Claire je mladá Francouzka, která se zamilovala do muže z male moravské vesnice a tajně se tam přijíždí vdát. Představuje si takovou malou poklidnou svatbu v soukromí, ale ona se nakonec odehraje na bitevním poli…

Jste spíš typ něžné, romantické dívky jako Claire, nebo moderní, pragmatické a aktivní ženy…

Myslím, že jsem spíš ta romantická, v tomhle směru trochu nemoderní “křehká dívka”, i proto si mě možná pan režisér vybral, že tohle ve mně objevil. Proto jsem se s tou rolí dokázala dobře sžít.

Moc zkušeností s natáčením jste zatím neměla a hned na začátku jste točila milostnou scénu. Neměla jste obavy?

Nejdřív jsem se trochu bála, ale pak jsem si řekla, že točit milostnou scénu hned první den má i své výhody, když všichni kolem byli pro mě ještě vlastně cizí lidé. Taky byla výhoda, že už jsem pak na to během natáčení nemusela myslet a mohla se soustředit na další herecké výkony.

Jako Miss ČR roku 2004 máte ve smlouvě určitou klauzuli ohledně nahoty ve filmu i v časopisech. Jak je to vlastně?

Pět let od korunovace Miss se nesmím objevit nikde celá nebo částečně odhalená. Co to ale znamená “částečně odhalená” není přesně definováno, takže výklad může být dost subjektivní. V podstatě bych se pět let od Miss neměla svlékat před kamerou. Takže nakonec nasnímali scénu tak, aby intimní partie zůstaly téměř zakryty.

Jak se vám hrálo s hereckou legendou věhlasu pana Somra?

Na jedné straně je to obrovská pocta a velká výzva, na druhou to přece jen člověka svazuje, takže jsem měla dost trému.

Monika Hilmerová (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Jak byste nám popsala svoji postavu ve filmu?

Je to taková romantická žena na moravské vísce, manželka Skokana, která velmi touží s ním mít dítě. Je celkem milá a sympatická, takže může být lidem blízká.

V čem je její příběh?

Pro mě je zvláštní její vztah s manželem. To, jakým způsobem ji muž odmítá. Můžete přemýšlet, co je za tím. Jestli se třeba příliš nebojí její touhy po miminku, nebo zda má strach, že nebude dost mužný… Přesto ho má Kateřina něžně ráda.

Vaše hrdinka řeší touhu po dítěti po svém. Odpustila byste jí tu nevěru?

Ano, za daných okolností to vlastně ani nebyl hřích…

Jan Budař (rozhovor)
Váš hrdina přezdívaný ve vesnici pro svou zálibu ve výškách Skokan se řadí mezi vaše filmové podivíny. Jak byste ho představil?

Skokan neboli Jaroslav Canda miluje výšky, takže leze různě na všechny vysoké body v okolí - střechy, stromy a tak dále a rád z nich podle možnosti skáče. Musím říct, že mě - stejně jako mého oblíbeného herce Jeana Paula Belmonda - žádný kaskadér v těch nebezpečných scénách nezastupoval, takže se mi ve štábu začalo říkat český Belmondo. Já se za to na ně nezlobím. A ještě jsem chtěl říct, že mám krásnou filmovou manželku Kateřinu, kterou hraje Monika Hilmerová. I proto mám tuhle roli velice rád.

A obecně - jaký mate vztah k létání jako Jan Budař?

Velice rád lítám, ale moc to neumím. Jenom když nasednu do letadla. Vlastně výhradně když nasednu do letadla. To lítám velice dobře

A lákalo by vás rogalo?

Lákalo. Ještě nikdy jsem na rogalu neletěl, jenom jsem na něm visel kvůli záběru ve filmu na jeřábu. Kdybych na něm měl skutečně letět, trochu bych se bál, že je to takový nevyzpytatelný a že není úplně snadný se to naučit. Spíš mě láká skočit si padákam, což je taky let dolů, ale rychlejší.

Roman Vojtek (rozhovor)
Váš farář Prokop je poněkud osobitý duchovní muž….

On je opravdu trochu nezvyklý farář. Sportuje, boxuje, jezdí na kole…a nechtěl bych prozrazovat detaily, ale ani on není svatý a neodolá hříchu.

Co vás na natáčení Svatby zaujalo?

Nemám moc štěstí na filmy, tohle je teprve druhý film, který jsem točil. V životě jsem ani na divadle faráře nehrál, tak je to pro mě zajímavé. Jinak do kostela jsem chodil jenom když jsem byl malý, měli jsme babičku na venkově, kam jsme jezdili každý víkend a kostel jsme navštěvovali. To by mi samozřejmě jako “odbornost” nestačilo, ale mám jako poradce skutečného faráře, který na mě dohlíží a který mě ujistil, že kněžskému stavu ostudu nedělám.

Máte pochopení pro “hřích” nevěry, které se dopustila vaše oblíbená “ovečka”, ale ani váš hrdina v tom není nevinně?

Pochopení pro nevěru jako Roman Vojtek nemám, kdyby se udála mně, tak bych nebyl moc šťastný, ale pro Kateřininu nevěru pochopení mám - protože zhřeší z ušlechtilých důvodů. Jinak nevěra se dá pochopit, dá se i odpustit, ale nevím, jestli já osobně bych dokázal zapomenout.

Překvapilo vás něco při natáčení s režisérem Kleinem?

Nepřekvapilo mě, že to byla pohodová a příjemná práce, protože každý z branže, koho znám, o panu režisérovi mluví jen v superlativech. Co mě překvapilo, jaký má Dušan Klein smysl pro humor a jak skvěle umí vyprávět anekdoty.

Lucie Polišenská (rozhovor)
Studujete třetím rokem DAMU a Svatba na bitevním poli je vaším prvním filmem, nepočítáme-li maličkou roli v seriálu Dobrá čtvrť. Účastnila jste se nějakého konkurzu?

Ano, ale původně jsem na konkurz vůbec nechtěla jít. Jenže pan režisér přišel sám na školu, a protože šly všechny spolužačky z ročníku, šla jsem taky. Pak jsem dělala druhé kolo, třetí kolo a nakonec to vyšlo.

Takže první velké natáčení vás zavedlo na rodnou Moravu. Jaké jste si odnesla dojmy?

Já jsem sice ze severní Moravy, ale na jih jezdím vždycky o prázdninách, jsem tam pečená vařená. Takže jsem ani nebyla překvapená srdečností lidí, kteří vás zatáhnou do sklípku a nepustěj.

A co samotné natáčení?

Zezačátku jsem měla velký strach, nevěděla jsem, co a jak.Bála jsem se, že to budu kazit, ale všichni na mě byli moc hodní. Takže po jednom, dvou dnech jsem se uklidnila a vydržela fungovat.

Být filmovou dcerou Bolka Polívky a Zlaty Adamovské bylo přinejmenším z profesního pohledu velmi přínosné, ne?

Určitě, chodila jsem se dívat na plac i tehdy, když jsem tam být nemusela, protože mě bavilo sledovat, jak pracují ostatní. Nedokážu říct, jestli jsem něco konkrétně „odkoukala“, každopádně to byla užitečná zkušenost. Hrát s panem Polívkou bylo pro mě zlomový, už jen to, že se najednou člověk ocitl vedle takové osobnosti. Obdivovala jsem jeho jistotu a profesionalitu. No a když viděl, že mi to třeba nejde, snažil se mi s tou rolí poradit. Sama jsem se ho zeptala, když jsem si nevěděla rady. A on mi řekl, zkus tohle a tohle…

Jaké byly vaše filmové sestry?

Ty byly super. Terezka Voříšková, která hraje Žofii, už má za sebou tři filmy - natočila třeba Rafťáky nebo Venkovského učitele, takže si je docela jistá. No a Markétka Kubíčková, co hraje Julii, herečka není ani herectví nestuduje, takže se učila takříkajíc za pochodu.

Ve filmu jste si namluvila Francouze…Co v realitě, chtěla byste mít za partnera cizince?

Asi ne, mám totiž problém s jazyky a kromě toho nerada jezdím do ciziny, jsem ráda doma.

A vaše nejbližší pracovní plány? Chystáte se něco točit?

Zatím ne, snažím se soustředit na školu, kterou chci dělat poctivě. Pokud bych si mohla vybrat, bavilo by mě v budoucnu hrát v nějakém menším divadle.