Souboj titánů II

(Clash of Titans II) Mers-el-Kébir.
Na začátku druhé světové války patřilo francouzské námořnictvo k nejmodernějším a nejsilnějším, zaujímalo čtvrtou příčku na světě, za Royal Navy, US Navy a japonským námořnictvem, ale bylo daleko před italskou Regia Marina a německou Kriegsmarine. Francouzský dokumentární cyklus

Dlouhý popis
Není to všeobecně známo, ale v roce 1939 měla Francie skutečně silné námořnictvo. Pod velením admirála Darlana od roku 1937 udržovalo francouzské námořnictvo spojení s územími koloniální říše. Vyhledávalo a ničilo nepřátelské flotily a vedlo válku proti německým obchodním konvojům. Málokdo ví, že torpédové čluny Sirocco a Simoun v září a říjnu 1940 sledovaly a potopily dvě německé ponorky. Francouzské námořnictvo se mělo o co opřít. Tvořilo jej 76 válečných lodí, včetně 2 nedávno postavených bitevních lodí typu Dunkerque, 3 bitevních lodí typu Provence, 2 dalších bitevních lodí ve výstavbě, pak tu byly bitevní lodě Richelieu a Jean-Bart, 18 křižníků, 32 torpédoborců, 26 torpédových člunů, nosič hydroplánů Commandant-Teste a letadlová loď Béarn. K zajištění své bezpečnosti se Francie rovněž pustila do výstavby rozsáhlého ponorkového loďstva. Mimořádně účinná ponorka Surcouf, postavená v roce 1939, byla se svými 3000 tunami nejtěžší na světě. Byla tak velká, že ji bylo možné vybavit věží se dvěma děly a mohla vzít na palubu i hydroplán se složenými křídly. Jakmile byla 3. září 1939 vyhlášena válka, bylo velitelství Admirality díky systematickému rádiovému spojení v kontaktu se všemi námořními silami a všemi přístavy. Ačkoli na pevnině převládal vyčkávací postoj, francouzské námořnictvo bylo velmi aktivní, protože muselo zajistit zásobování země, které ze 75 % zajišťovala námořní doprava. Bohužel porážka měla být pro francouzské námořnictvo, jehož velitel admirál Darlan se rychle přidal k vichistické vládě, skutečnou ránou do vazu. Co tedy bylo třeba udělat? Zůstat věrný vládě ve Vichy, nebo se přidat k Velké Británii a Svobodným francouzským silám, jak to udělal jeden z hlavních hrdinů francouzského Hnutí odporu Honoré d'Estiennes d'Orves, kterého nakonec v srpnu 1941 zastřelili na popravišti na Mont Valérien. Bitevní loď Richelieu, vlajková loď francouzského loďstva a dědička dlouhé řady lodí francouzské konstrukce, patřila k jedněm ze symbolů francouzského námořnictva, ovšem s poněkud chaotickou historií. Loď, která v roce 1940 za obtížných podmínek unikla z Brestu, aby se vyhnula obsazení Němci, se v roce 1940 zapojila na straně vichistických vojsk do střetů s britskými silami v Dakaru, v prosinci 1942 přešla na stranu spojenců, v roce 1943 byla modernizována ve Spojených státech a v letech 1944 a 1945 se vrátila do služby pod britským velením proti Japoncům. Po celé toto období bylo francouzské námořnictvo na vážkách, rozpolcené mezi loajalitou k Pétainovi a nutkavou potřebou postavit se nacismu. Francouzští námořníci byli svědky dramatu u Dunkerque a evakuace britských vojáků z obleženého přístavního města. Během podepsaného příměří ponorka Surcouf uprchla do Británie. Francouzská flotila se stala terčem útoku britských lodí v Mers-el-Kébiru. Došlo k bratrovražedným bojům mezi francouzskými loděmi u pobřeží Gabonu. Část loďstva v Toulonu v listopadu 1942 Francouzi potopili.
Na začátku druhé světové války patřilo francouzské námořnictvo k nejmodernějším a nejsilnějším, zaujímalo čtvrtou příčku na světě, za Royal Navy, US Navy a japonským námořnictvem, ale bylo daleko před italskou Regia Marina a německou Kriegsmarine. Francouzský dokumentární cyklus (Premiéra)