Nákaza

Podnikatelka Beth Emhoffová se vrací ze služební cesty z Hong Kongu, kde se nakazí neznámým virem. Brzy onemocní i její syn Clark. Bethin stav se stále zhoršuje a o dva dny později se zhroutí s těžkými záchvaty. Její manžel Mitch ji odváží do nemocnice, ale žena přesto umírá. Patologové konstatují, že byl napaden mozek a centrální nervový systém meningo-encefalitickým virem. Zdrcený Mitch se vrací domů, a nachází syna Clarka mrtvého. Mitch je okamžitě izolován, ale ukáže se, že je vůči nákaze imunní. Se svou dospívající dcerou se pokusí odjet z města, ale národní garda jim v tom zabrání. Nastává chaos, nepracují sociální služby a objevuje se rabování obchodů a domů. Smrtící, vzduchem přenosný vir, který nemocné zabíjí během několika dnů, se rychle šíří po celém světě. Lékaři se snaží najít lék a minimalizovat paniku, která se šíří ještě rychleji než samotný virus.

S nikým nemluvte. Nikoho se nedotýkejte.
Držte se co nejdál od lidí.

Podle mě diváky vždycky přitáhne možnost sledovat lidi, jak bojují s opravdovým celosvětovým problémem, obzvláště má-li tento problém podobu tikajících hodin, kdy se hraje o všechno,“ říká režisér Steven Soderbergh, jehož nový film „Nákaza“ si klade otázku, co všechno by se mohlo stát v osobní, národní i globální rovině, pokud by se nepozorovaně začala rychle šířit neznámá a smrtelná nemoc. Jak by taková nákaza začala? Jak by se šířila? A jak bychom se s ní dokázali vyrovnat?

Inspirací k natočení filmu „Nákaza“ byl běžný rozhovor, jaký zažívá každý z nás. Při práci na předchozím filmu „Informátor“ režisér Soderbergh i scénárista Scott Z. Burns hodně cestovali. Burns vzpomíná: „Se Stevenem jsme při posledním natáčení strávili poměrně hodně času v letadlech, a bavili jsme se mimo jiné o tom, jak často lidé na svých cestách onemocní. No a tím nás napadla myšlenka, jak hodně jsou vlastně lidé zranitelní při pobytu na veřejných místech. Myslím si totiž, že každý z nás se při jakékoli nemoci začne zabývat tím, s kým se za posledních pár dnů setkal, s kým mluvil, vedle koho seděl nebo koho se dotýkal. Taková je prostě lidská přirozenost,“ vysvětluje režisér.

Sdílení stejného vzduchu s nakaženým cestujícím nebo dotýkáním se předmětů poskytujícím útočiště bakteriím a následné nevědomé promnutí očí může vyústit v protivnou chřipku. Ale režisér se scénáristou si v této souvislosti začali pohrávat s myšlenkou, co by následovalo, pokud by se těmito nevinnými kontakty šířilo něco mnohem horšího? Něco, co by rychle přerostlo do celosvětových rozměrů? V takovém případě by lidé mohli začít umírat dřív, než by vůbec poznali, že se něčím nakazili. A ještě větší záludnost by pak byla v tom, že za pár hodin mezi nakažením a prvními příznaky by bylo nemožné zjistit, kdo koho nakazil nebo koho dalšího nákaza postihne.

Matt Damon, který ve filmu ztvárnil jednoho z hlavních hrdinů, o své nejnovější spolupráci s režisérem Stevenem Soderberghem ř íká: „Stevenovy filmy nenechají na kostech ani gram tuku. Jsou štíhlé a rychlé. Ve filmu jako je tento je důležité vystihnout postup nákazy a eskalaci katastrofy, a proto musíte vyvolat v divácích pocit určitého neustálého zrychlování děje. Dokáže současně sledovat několik dějových linií a ví přesně, kterou se má zabývat v jaký okamžik. Jeho příběh je neustále v pohybu.“

„Nestává se až tak často, že má režisér příležitost natočit film, jehož téma se dotýká všech a který je současně napínavým thrillerem,“ říká Soderbergh. „Když jsme se se Scottem začali bavit o natočení filmu o pandemii, tak jsem si říkal, že vzhledem k současnému dění ve světě a s ohledem na pokrok medicíny a technologií musíme k tématu přistoupit mimořádně realistickým způsobem.“ „A poté, co jsem si všechno na téma pandemie nastudoval, už nikdy nebudu o interakcích lidí navzájem uvažovat stejně jako dřív.“ „Jakmile se do tohoto světa potopíte, budete už navždy změněni tím, co se o něm dovíte,“ uzavírá režisér.

Právě tohle vědomí, jeden z hlavních motivů filmu, je znásobeno tím, jak se virus začne šířit. To, co dělá film Nákaza tak děsivým jak po intelektuální tak po pocitové stránce je, že i když se jedná o film s fiktivním dějem, má tento základ ve skutečné vědě a skutečných možnostech, které jsou nahlíženy očima obyčejných životů a vztahů, které se mohou během minuty totálně změnit nebo také zmizet. „Důležité je, že naši hrdinové se musí cítit především jako skuteční lidé, a ne jen jako odborníci na medicínu či profesionálové ve svém oboru,“ říká Kate Winslet, která ve filmu ztvárnila mladou doktorku pracující v jednom z nejdříve identifikovaných epidemií nákazy. „Vlastně je to tak, že do fiktivního světa epidemie diváci procházejí z běžného lidského světa“.

Navzdory nejnovějším varováním o bakteriích odolných proti antibiotikům či obavám z potenciálního vyzbrojení biologických agentů dlouholetý spolupracovník Soderbergha Gregory Jacobs říká: „Nemuseli jsme si vymýšlet něco, co není pravda, jenom abychom náš film udělali víc strašidelný. Mám samozřejmě rád dobrý zombie film, ale o takovém filmu všichni víme, ž e neodpovídá skutečnosti. Působivost našeho příběhu pak je důsledkem toho, že pracujeme s hororovým příběhem na pozadí na našem vlastním dvorku, který se každému zdá být na první pohled známý. Lidé vypadají normálně, všechno jim funguje, jsou v pohybu a virus nevědomky šíří. Nikdo si samozřejmě neuvědomí, že existují důvody pro vážné obavy, dokud nenastane krize. Jenže pak už bude pozdě,“ vysvětluje Jacobs.

To, jakým způsobem film působí na náš prvotní strach a na pud sebezáchovy, zaujalo i producenty Michaela Shamberga a Stacey Sher. Ti k tomu říkají: „Film nejenže ukazuje, jakým způsobem by se virus mohl rozšířit mezi populací, ale také popisuje, jakým způsobem nákaza ovlivňuje každodenní životy obyčejných lidí, kdy se najednou z blízké rodiny stanou skoro cizí lidé a kdy se bojíte vrátit se do svého domu nebo navštívit své přátele“ konstatuje Shamberg.

Odborníci dokonce vyhlásí sázky na to, jak dlouho bude trvat, než dojde k naprostému zhroucení systému. Obchodům dojdou potraviny, banky, š koly a benzínové pumpy jsou zavřené, hranice jsou neprůchodné. A i když krize dokáže někdy vyvolat dojemné projevy účasti, ve skutečnosti spíše dochází k panice, paranoie a nezákonnosti, které se brzy stanou samy o sobě další hrozbou.

„Myslím si, že náš film bude pro diváky šokující, dramatický a trochu znepokojující,“ uvažuje nahlas Jude Law o předpokládaném dopadu na diváky. „A podle mě se také lidé zamyslí nad věcmi, o kterých každý den zas až tak nepřemýšlí. Dotýkání se madel dveří, kašlání do rukou místo do lokte… najednou všechny tyhle věci začnou hlodat někde v nitru vašeho vědomí.“

„Steven si vždycky klade otázku, co je skutečné, co by se opravdu mohlo stát a co by ti lidé říkali?“ říká Sher. „To, co je skutečné, je totiž často mnohem napínavější a zajímavější než to, co člověk vymyslí,“ dodává. S vědomím této skutečnosti filmaři spoléhali zejména na informace, které získali od Centera pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a od dalších odborníků na nakažlivé nemoci, kteří v rámci projektu sloužili jako techničtí poradci a jejichž rady nakonec vyústily v následující otázku, kterou si Sher kladla: „Podle mého názoru otázka nastolená tímto filmem nezní, jestli by se něco takového mohlo stát, ale spíš kdy se to stane.“

Burns souhlasí a říká: „Španělská chřipka z roku 1918 zabila 50 milionů lidí, což byla jedna pětina tehdejší světové populace a současně víc lidí, než kolik zahynulo v první světové válce. Nemoci se totiž šíří exponenciálně. Od jednoho nakaženého do jedné miliardy nakažených tak je jenom třicet kroků. Pokud zohledníme inkubační dobu, můžeme se k jedné miliardě nakažených dostat za 120 dní.“ Burns také zjistil, že téměř každý týden je objeven nový virus. „To znamená 52 čerstvých kulek nabitých každý rok do pušky namířené na celé lidstvo.“

„Všechno, co se odehrává v tomhle filmu, se ve skutečnosti může stát, nebo se to spíš už děje, což je docela děsivé,“ říká Ricky Strauss, vedoucí výroby filmu a president společnosti Participant Media, vytvořené Jeffem Skollem s cílem podporovat filmy, které se věnují důležitým společenským tématům. „Po práci se Soderberghem a Burnsem na „Informátorovi!“ se společnost Participant Media rozhodla spolupracovat i na filmu ‘Nákaza' a dala za tímto účelem filmařům k dispozici též svoji známost s vědci z fondu Skoll Global Threats, kteří se zabývají výzkumem pandemií.

Jenže věda a statistika představují pouze část příběhu. Cílem filmařů totiž bylo předložit divákům obrázek, který je „epický co do rozměrů a ambicí ale současně intimní,“ říká režisér Soderbergh o postupném rozvoji nákazy, který je sledován z hluboce osobních pohledů i v rámci dalších dějových linií, které jedna druhou ovlivňují, avšak nemusí se nutně protínat. „'Nákaza' v tomto ohledu ukazuje nejen akty statečnosti a oběti obyčejných lidí i profesionálů pověřených jejich ochranou, ale také chybná a č asto i emocemi ovlivněná rozhodnutí, díky nimž lidé zůstávají lidmi. „Každá z postav je konfrontována s určitým aspektem svého života, který by se jinak neprojevil, pokud by nedošlo k téhle pandemii,“ dodává.

Hlavní postavou příběhu je Mitch Emhoff, ztvárněný Mattem Damonem. Mitchův hrdina je rodinný typ, jehož návrat domů se promění v noční můru. Jeho žena Beth, ztvárněná Gwyneth Paltrow, se totiž vrátí ze služební cesty a stane se první prokazatelnou obětí záhadné nemoci, a to tak náhle, že se s ní její manžel ani nestačí rozloučit.

Jakmile pitva Beth vyděsí místního patologa, obrátí se tento na CDC. V ten okamžik pak začne hon za odpověďmi, kdy vědci porovnávají její symptomy s ostatními úmrtími v poslední době, analyzují vzorky a snaží se zjistit rozsah hrozby, a to přesto, že tato hrozba se neustále vyvíjí. Zástupce ředitele CDC, doktor Ellis Cheever, jehož ztvárnil Laurence Fishburne, mezitím zvažuje důsledky úplného zveřejnění skutečného stavu věci a konfrontuje tuto možnost s vyčkávací taktikou, která z dlouhodobého hlediska může zjevně zachránit víc životů.

Mezitím doktorka Erin Mears, kterou ve filmu představuje Kate Winslet, s nadšením přijímá od Cheevera pozici pracovníka Služby pro výzkum epidemií, což jí umožní stát se jednou z prvních osob v terénu. Jenže náplň její práce i její nebezpečnost se ukážou mnohem závažnější, než očekávala. Mezitím v centru Světové zdravotnické organizace v Ženevě pracovníci této organizace sledují sektory na mapě, ve kterých se nacházejí nové případy onemocnění. Epidemioložka Leonora Orantes, ztvárněná Marion Cotillard, se snaží co nejrychleji zrekonstruovat poslední dny Bethiny pracovní cesty a spojit zdánlivě nesouvisející tečky tak, aby zjistila počátek epidemie a prvního pacienta.

Jak virus rychle postupuje - neviditelný, nemilosrdný a nediskriminující, objeví se i další nebezpečí, ztělesněné v postavě opovrhovaného novináře Alana Krumwieda. Tento novinář se domnívá, že vláda skutečný stav věci zatajuje a že možná dokonce zatajuje i lék proti nemoci. Přestože mnoho témat nastolených Krumwiedem má určitou relevanci, jeho metody ještě více podpoří paniku a současně přispějí k tomu, že film má atmosféru „různých tónů a úrovní, které se mění s dramatu na tajemný thriller,“ vysvětluje Jacobs.

„Součástí příběhu je i způsob, jakým se informace šíří určitými zdroji podobně jako virus. Film se tak zabývá tím, čím se film liší od jiných filmů, Tváří této myšlenky je právě Krumwiede,“ říká Soderbegh. „Naší snahou právě bylo zacházet s informacemi trak jako se tafetovým kolíkem, která je předáván z jedné scény do druhé. I u tohoto příběhu je mnoho zajímavých témat. V tomto příběhu ale můžou být následky smrtelné, protože nedostatek informace či její zkreslení může někoho zabít.“

Identifikace prvního pacienta
Mitch Emhoff:
Potřebujeme sanitku. Moje žena…

„Steven mi poslat scénář s poznámkou, abych si ho přečetl a umyl si ruce“ směje se Matt Damon. „Když divák uvidí kino plné cizích lidí, napadne ho totéž,“ dodává. Herec popisuje svoji postavu jménem Mitch Emhoff jako „obyčejného člověka, jednoho z opravdivých hrdinů filmu. Během velice krátké chvíle přijde o manželku i nevlastního syna a mezi živými tak zůstane jediný člen jeho rodiny, patnáctiletá dcera jménem Jory. Jeho hlavní životní náplní se tak stane snaha zajistit jí bezpečí,“ vysvětluje herec.

„Mitch není součástí lékařského nebo vědeckého světa, a tak netuší, co se děje,“ pokračuje režisér Soderbergh. „Mitch v tomto ohledu představuje každého z nás. Naším úkolem přitom bylo udržet dynamiku jeho příběhu tak, aby nestála jen na jeho herectví. A Matt nám v tom byl velice nápomocen. V každém okamžiku chápal, čeho chceme dosáhnout. Snad ani v jednom okamžiku vlastně nehrál. V jeho výkonu není žádná namyšlenost nebo sebevědomí. Matt prostě hrál tak, jako kdyby na scéně kamery vůbec nebyly,“ dodává režisér.

„Mitch je zástupcem diváků a představuje jejich pohled na příběh,“ vysvětluje Sher. „Dívají se na něj, jak dělá věci, o kterých by ještě před pár dny řekl, že je nepovažuje za možné. Díky tomu, co všechno dokáže ve snaze zachránit svoji rodinu a přežít, se diváci možná zamyslí nad tím, jestli by zvládli to samé s podobnou elegancí a odvahou,“ doplňuje Sher.

Hlavní témata filmu v podobě strachu a nepředvídatelnosti se odrážejí zejména na vztahu mezi Emhoffem a jeho dcerou, kterou ve filmu představuje debutující herečka Anna-Jacoby Heron. Matt Damon k tomu říká: „Bylo pro mě velice jednoduché se vžít do role táty. Přestože můj hrdina s dcerou zažívají mimořádnou zkušenost, pořád se zabývají běžnými problémy vztahu mezi rodičem a dospívajícím dítětem. Ona se chce vidět se svým klukem, a Mitch se jí snaží přesvědčit o vážnosti situace a o tom, že pokud by její přítel byl nakažen, pak i ten sebemenší kontakt s ním by pro ní znamenal smrt. No a tyhle problémy samozřejmě přinášejí mimořádně vypjaté scény,“ konstatuje herec.

Mitch ale zároveň musí čelit postupně se objevujícím informacím o jeho ženě. Gwyneth Paltrow ve filmu ztvárnila postavu manželky Emhoffa, díky čemuž se herečka znovu poprvé od natočení filmu „Talentovaný pan Ripley“ na filmovém plátně sešla s Mattem Damonem. Gwyneth Paltrow k tomu říká: „Beth Emhoff je pracující matka, se kterou se diváci setkávají v okamžiku, kdy se vrací ze služební cesty do Hong Kongu. Beth už je v tu chvíli nemocná, ale její nemoc dosud nemá žádné vážné příznaky a tak se zatím nijak neznepokojuje,“ popisuje Gwyneth Paltrow.

Přestože Beth nemoci brzy podlehne, její postava se i po smrti jako nit prolíná celým filmem zejména díky pátrání po její roli v šíření epidemie. Režisér Soderbergh k tomu říká: „Bethiin příběh se ve filmu rozvíjí postupně. Beth je středem detektivní části filmu, která spočívá v pátrání po počátku epidemie. Díky tomuto pátrání se diváci dozvědí více i o její postavě.“

Série momentek pořízených Beth během její cesty do Asie nakonec ve výsledku pomůže identifikovat místa, která na své služební cestě navštívila, a odhalit zdroj jejího nakažení. Soderbergh přitom navrhl, aby fotky vyfotila přímo Gwyneth Paltrow během natáčení. Herečka, která byla během natáčení v Hong Kongu poprvé, k tomu říká: „Byla jsem prostě jedna z mnoha turistů v Hong Kongu a tak jsem fotila. Ale musím zároveň říct, že jsem z toho byla trochu nervózní. Když vás totiž o pořízení fotek požádá Steven Soderbergh, musíte si dát záležet, aby aspoň trochu stály za to,“ směje se herečka.

Paltrow současně říká, že její postava měla svým způsobem štěstí, že patřila mezi první vlnu obětí epidemie, protože to byli právě přeživší, kdo museli čelit nejobtížnějším a nejbolestivějším výzvám. „V takových momentech si říkáte, co byste v té situaci vlastně dělali, kde byste třeba sháněli čistou vodu a kde jídlo. Položíte si otázku, jak jste připraveni na případnou krizi takových rozměrů. A současně zjistíte, že lidstvo obrovským způsobem spoléhá na infrastrukturu společnosti. A tak si nakonec musíte odpovědět, že kdyby se něco takového stalo, budeme všichni v obrovských problémech.“

Odpověď
Cheever:
Takže máme virus a nemáme ani lék, ani vakcínu.

Základní kámen infrastruktury ve filmu představuje zástupce ředitele CDC Ellis Cheever, který stojí v čele snahy ochránit a informovat americkou veřejnou během rychle narůstající krize. Laurence Fishburne, který Cheevera ve filmu ztvárnil, k tomu říká: „Cheever je chytrý a kompetentní muž, který ve filmu představuje hlad rozumu. Ztělesňuje člověka, na kterého se lidé obracejí ve snaze získat ujištění, že všechno je pod kontrolou, že na problému pracují ti nejlepší lidé a že nakonec všechno bude v pořádku.“

Herec k výkonu Laurence Fishburna stručně říká: „Jako autorita byl mimořádně věrohodný.“ Cheever na řešení problému úzce spolupracuje se svým šéfem Lylem Haggertym. Přestože jsou oba lékaři a přátelé a přestože oba sledují společný cíl, zdaleka ne na všem se vždycky shodnou. Haggertyho úvahy poměrně silně ovlivňuje jeho vojenská minulost, což příběhu dodává další rozměr. Bryan Cranston, který Haggertyho ve filmu ztvárnil, říká: „Můj hrdina musí řešit velice citlivou záležitost s globálními dopady. Proto musí být velice opatrný s šířením jakýchkoli informací, aby nevyvolal řetězovou reakci na celém světě. Zveřejňované informace musejí být velice konkrétní a je nutno je před zveřejněním třikrát ověřit.“

Pod vedením Cheevera a Haggertyho pracuje tým výzkumníků, který se snaží izolovat, zanalyzovat a vyrobit vakcínu proti smrtelnému patogenu, který je vždy o krok před nimi. V jejich čele co se týče nasazení a zkušeností je svérázná doktorka Ally Hextall, kterou ve filmu ztvárnila Jennifer Ehle. Ta ke své práci v mimořádně zabezpečených laboratořích říká: „Pracuju v laboratoři a přitom nemám tušení, jakým způsobem se virus přenáší z člověka na člověka, odkud virus pochází, jak cestuje, jak roste ani jak ho zastavit.“

Zatímco Ally Hextall a její tým pracují na hledání odpovědí na tyto otázky, Cheever se obrací na média přímo z oka hurikánu. Pod tlakem ze všech stran a při absenci jakýchkoli ověřených informací musí Cheever neustále řešit, co říci a co ze strategických důvodů nevyslovit ve snaze nenapáchat víc škody než užitku.

Cheever se roky řídil pravidly a nikdy nezveřejňoval tajné informace za hranicemi své kanceláře. Když ale získá informace, které by mohly znamenat život nebo smrt jeho lásky Aubrey, musí čelit hluboce osobnímu dilematu, které může vyústit v jeho zatracení: má jí říci, co ví - a říci to jenom jí - dříve, než se o tom dozví veřejnost? Aubrey, kterou ve filmu představuje Sanaa Lathan, pro něj představuje celý svět. Samozřejmě že jí Cheever věří, že to nikomu neřekne. Jenže, jak poukazuje scénárista Burns, „stejně jako nelze zadržet virus, je velice těžké i udržet tajemství.“

„Tohle dilema je skutečnou zkouškou charakteru mého hrdiny,“ říká Fishburne. „Ve své pracovní pozici má odpovědnost za ochranu veřejnosti a tuto odpovědnost bere velice vážně. Na druhou stranu jako člověk má povinnosti vůči své rodině. No a tak čelí velkému vnitřnímu konfliktu a musí udělat mimořádně obtížné rozhodnutí,“ dodává herec.

„Z tohoto dilematu jsme udělali Cheeverovi achilovku, protože takové dilema bude nejslabším místem každého člověka,“ vysvětluje režisér Soderbergh. „Řekl bych to v takové situaci své dceři?“ Cheever je dále vnitřně rozpolcený i kvůli jeho vlastní volbě doktorky Erin Mears do čela Epidemické bezpečností služby. Erin totiž z této své pozice vede boj s nemocí mezi nakaženými. Tím, že jí jmenoval do funkce, po které toužila a kterou si zasloužila, totiž Cheever možná neúmyslně zpečetil její osud.

Kate Winslet, která doktorku Erin Mears ztvárnila, si myslí, že i kdyby doktorka dopředu věděla o skutečném nebezpečí v terénu, na jejím rozhodnutí by to nezměnilo vůbec nic. Při přípravě na roli Kate Winslet strávila určitý čas i v CDC a setkala se s bývalými i současnými pracovníky Epidemické bezpečnostní služby, kteří jí seznámili nejen se samotnou náplní jejich práce, ale také s tím, jací lidé tuto práci dělají. „Někteří z nich mi řekli, že mají pocit skutečného života, jenom pokud jsou na misi,“ říká herečka. „Abyste tuhle práci dělali, musíte být mimořádně odhodlaní. Znamená to totiž obětovat hodně spánku, společenský život i bezpečnost. Na druhou stranu ale být vybrán pro tuhle práci je mimořádná pocta, protože právě na to se všichni připravují a právě po tom všichni touží. Tyhle lidi může být nutné vyslat třeba i do války, pokud se tam objeví nový virus. Strach pro ně neexistuje. Pokud ho někdy cítí, tak ho musí potlačit.“

„Erin Mears funguje jako další pojítko s diváky,“ vysvětluje režisér Soderberg. „Součástí její práce je vysvětlovat všechny aspekty situace jednoduše, přesně a rovnou k cíli, který může být založen na tom, že zachovávání vzdáleností mezi lidmi může zastavit šíření infekce. Jenže zároveň musí čelit panice, a lidé v panice nejednají vždycky úplně racionálně,“ dodává. Doktorka navíc „dokáže všechno popsat laickým způsobem tak, že tomu rozumí všichni, aniž by museli zabřednout do vědy,“ dodává Kate Winslet.

Protějškem doktorky Erin Mears na mezinárodní úrovni je doktorka Leonora Orantes, která působí ve Světové zdravotnické organizaci v Ženevě a kterou ve filmu představuje Marion Cotillard. Jak se nemoc zároveň s výskytem v Americe začíná objevovat v Londýně, Hong Kongu, Tokiu a dalších městech po celém světě, doktorka Orantes začne sledovat postup nákazy. „Zatímco ve filmu prakticky všechno postupuje rychlými kroky kupředu, doktorka Orantes naopak postupuje zpět v čase ve snaze odhalit tajemství původu nákazy, což je zase klíčem k predikci toho, na jakém dalším místě může virus udeřit,“ říká Shamberg.

Marion Cotillard k tomu říká: „Doktorka celkem logicky začne s Beth Emhoff. Beth totiž byla první osoba, o které se vědělo, že viru podlehla. Doktorka Orantes proto nastuduje plán její cesty. Naštěstí pro ni jsou v dnešní době na spoustě míst kamery, a tak si doktorka může nastudovat záznamy z kamer v hotelu, ve výtahu a v kasinu. Jenže to samo o sobě k výsledku nevede. Můžete totiž odhalit okamžik kontaktu mezi dvěma lidmi, a můžete zjistit, že oba onemocněli. Jenže bez dalšího už nemáte šanci zjistit, jakým směrem přenos nákazy proběhl. Takže ta klíčová otázka zůstává nezodpovězená: kdo nakazil koho?“

„No a samozřejmě čas zůstává hlavním nepřítelem,“ pokračuje herečka. I když doktorka Orantes a další pracují, jak jen nejrychleji umí, virus se pochopitelně šíří ještě rychleji. Lidé umírají a beznaděj narůstá. Jakmile už lidé nemají dost vody a zároveň mají žízeň, začnou samozřejmě o vodu bojovat,“ říká Marion Cotillard.

Doktorka Orantes navíc musí brát v potaz i to, jakým způsobem se jednotlivé události, jejich vyšetřování a jejich potenciální důsledky mohou po diplomatické stránce odrazit ve světové politice. „Doktorka Orantes je prostě vržena do složité situace a musí řešit celou řadu kulturních i vědeckých otázek,mezi nimiž je navíc často rozporu,“ vysvětluje režisér Soderbergh.

Možná práce proto režisér dále vysvětluje: „Doktorka Orantes je svým způsobem uzamčena uvnitř sebe samotné. Pak se jí ale něco v průběhu děje stane a způsobí jí to velký emocionální otřes. A to něco by se jí přitom nestalo, pokud by nepátrala po původu viru.“

Dalšími herci působícími ve filmu po boku doktorky Orantes jsou legendární německý herec Armin Rohde v roli jejího nadřízeného Damiana Leopolda, a Chin Han v roli Sun Fenga, jejího oficiálního prostředníka pro Hong Kong a Macau.

Epidemie strachu
Krumwiede:
Nejdříve byli nakaženi dva lidé, pak čtyři, pak šestnáct. Během tří měsíců to bude miliarda. A tam přesně směřujeme. A pravdu světu nelze říct.

Zatímco mezinárodní lékařské společenství hledá lék, kontroverzní novinář na volné noze Alan Krumwiede sleduje své vlastní cíle. Jakožto živá kombinace skutečného novinářského instinktu, patologického odporu ke všemu oficiálnímu a nádechu k dramatičnosti použije svůj blog k uveřejnění pravdy o šířící se epidemii tak, jak jí vidí on.

„Jeho touha po právě v sobě má něco hrdinského,“ říká Jude Law, který ve filmu ztvárnil muže, který mimo jiné tvrdí, že mrtvých je více, než je zveřejňováno, a že je možná potlačována snaha o nalezení alternativního léku. „On věří, že lidé mají právo vědět a že informace je třeba sdílet, obzvláště pokud se děje něco takových rozměrů. On jako první přinesl příběh muže, který zemřel v tokijském autobuse a který se ukázal být jednou z prvních obětí. Má odvahu a přesvědčení, jenže jeho hrdost a ego ho občas zavedou špatným směrem. Někdy moc nepřemýšlí o tom, jaké příběhy zveřejňuje a neřeší, jaké důsledky tím může vyvolat,“ vysvětluje herec.

„Krumwiede se nemýlí pokaždé,“ připouští režisér Soderbergh. Ale také nemá vždycky pravdu. Jenže jeho zprávy žijí svým vlastním životem o to více, jak lidé více a více hledají odpovědi na jeho blogu. No a čím více se epidemie šíří, tím více má jeho blog čtenářů; na začátku jich je celkem málo, pak jich jsou už 2 miliony, pak 12 milionů. „S důležitými událostmi jsou vždycky spjaty nějaké spiklenecké teorie,“ říká Burns. „No a jak virus začíná u jednoho člověka a šíří se dál, tak i Krumwiede se stává něčím jako ‘vzorovým pacientem', jehož osud je paralelou epidemie strachu a paniky.“

Režisér Soderbergh vzpomíná na vymýšlení téhle komplexní a jistě charismatické postavy takto: „S Judem jsme mluvili o bloggerech, kteří zaujímají protivládní postoje založené na konspiračních teoriích, a uvažovali jsme, jak asi vypadají a jak se chovají. No a hned jsme věděli, že chceme, aby náš hrdina působil právě takhle, jako mesiáš.“

„Zajímavé je, že jako diváci vlastně nevíte, co si máte myslet,“ přemítá Jacobs. „Opravdu vláda před lidmi něco skrývá? Mohl by přírodní lék, o kterém mluví, opravdu fungovat? Podle mého názoru si každý z nás někdy říká, že mu neříkají celou pravdu. No a v tomhle ohledu Krumwiede je zástupcem pohledu obyčejného diváka.“

„Jenže nakonec tu hranici překročí,“ potvrzuje Jude Law. Jedním z Krumwiedeho prvotních cílů je Elliott Gould, který se při natáčení tohoto filmu znovu sešel se Soderberghem a se svým trojnásobným kolegou z Dannyho parťáků Mattem Damonem v roli doktora Iana Sussmana. Sussman je výzkumný lékař pracující nezávisle v San Franciscu na možné vakcíně navzdory příkazům CDC. Dalšími Krumwiedeho spolupracovníky jsou Monique Gabriela Curnen v roli editorky novin Lorraine Vasquez, která těsně před začátkem epidemie odmítne jeho nabídku na exkluzívní spolupráci.

Globální Pódium
Orantes:
Podívejte se tady. Je to přenos. Musíme jenom zjistit, jakým směrem.

Natáčení „Nákazy“ začalo v září 2010 v Hong Kongu a pokračovalo v Chicagu, v Atlantě a v San Franciscu, se zastávkami v Londýně a v Ženevě. Autor scény Howard Cummings, který už se Soderberghem pracoval potřetí, používal ke komunikaci s jednotlivými týmy po celém světě Skype. Cummings také dodává: „Vytvořili jsme také webové stránky, na které se mohl přihlásit kdokoli z týmu a najít tam potřebné informace, jako třeba jaké uniformy nosí policie v Kowloonu nebo co znamená maska N100.“

Soderbergh, který je znám svoji přímočarostí, se na filmu opět podílel ve dvojjediné roli režiséra a kameramana. Pro natáčení použil nejnovější verzi digitální kamery RED, která pracuje s dostupným světlem. „Steven také stříhá každý večer, takže se každý může hned podívat na výsledek své práce,“ doplňuje Sher. „Hong Kong je známý ‘guerillovým' stylem točení filmů, ale Soderbergh tohle bohatě předčil.“

Jedná z klíčových scén filmu se odehrává v kasinu v Macau. Jenže protože natáčení u stolů v hernách je zakázáno, musel štáb hernu vytvořit v plovoucí restauraci Jumbo Floating Restaurant v hongkongském přístavu Aberdeen Harbor. „Když Steven poprvé vešel do téhle restaurace, hned bylo jasné, že je naprosto nadšený. A mně taky bylo jasné, že budu muset se štábem podstoupit několik cest do restaurace a zpátky s veškerým našim vybavením na čínských dřevěných lodích.“ To se taky nakonec stalo, ale naštěstí se ukázalo, že místní dokážou lodě používat stejně šikovně, jako kdyby se jednalo o nákladní auta.

Další natáčení se odehrávalo na hongkongském letišti, v hotelu Intercontinental, v Nemocnici princezny Margarety a na palubě přívozu Star Ferry, který pendluje mezi Kowloonem a hongkongským ostrovem. Štáb následně využil Chicago k tomu, aby posloužilo jak jako Minneapolis, kde žijí Emhoffovi, tak jako Atlanta. Důležitou roli při natáčení těchto scén sehrál sníh, ať už umělý nebo přírodní, který dodával světu Mitche Emhoffa setrvalý chlad.

Natáčení se odehrávalo v nemocnici Elgin's Sherman Hospital, na letištích O'Hare a Midway, na Ústřední základní škole ve Wilmette, kde Matt Damon později poskytl rozhovor pro studentský časopis třetího a čtvrtého ročníku, a na chicagském mostě Henryho Forda, kde se natáčela mrazivá noční scéna konfrontace na hranicích.

Nejrozsáhlejší a nejnáročnější bylo natáčení ve zbrojnici chicagské národní gardy, která byla proměněna v ošetřovnu, a dále ve Waukeganu na části dálnice Amstutz, která byla na jeden den uzavřen, aby posloužila jako chicagská dálnice, na které se odehraje dramatický přesun vojenských aut doprovázených dvěma vrtulníky Black Hawk. Vybavení na tohle natáčení filmařům zapůjčila národní garda státu Illinois.

Součástí zapůjčeného vybavení byly hummery, transportéry, džípy a dva vrtulníky Black Hawk a dále stočlenný uniformovaný personál z Kalifornie, Illinois a Georgie. „Ministerstvo obrany nám dalo souhlas k tomu, abychom mohli využít členy národní gardy a jejich vybavení ve filmu,“ říká Jacobs. „Měli jsme také přístup k celé řadě jejich vozidel. Při natáčení nám taky asistoval Vince Ogilvie, náměstek ministra obrany pro oblast zábavy a médií, který nám pomáhal jako technický poradce a díky jehož radám jsme dokázali zachovat realistický vzhled scén, což pro nás bylo velice důležité,“

Krumwiedův domov v San Francisku Cummings využil coby portrét kolabující společnosti. Tvůrce scény zahltil Severní pláž a Portero Hill horami odpadků a špinavého prádla, vyházených lidmi z oken ve snaze zbavit se všeho, co by mohlo být nakažené. Na scéně se objeví také redakce San Francisco Chronicle a televizní stanice KPIX, Golden Gate Park, univerzita San Francisco a Mission Creek, kde se Krumwiede setká s doktorem Sussmanem.

Největší výzvou pro autora scény bylo vytvořit BSL-4 (biologická laboratoř bezpečnostní úrovně 4) pro scény, ve kterých Jennifer Ehle a Demetri Martin jako doktoři Ally Hextall a David Eisenberg pracují s nebezpečnými biologickými materiály. Místnosti BSL-4 jsou natlakovány tak, aby z nich neunikal žádný vzduch, mají ocelové dveře, neprodyšné těsnění a výstupní komoru s rozprašovačem dezinfekce. „Úkol autenticky zreprodukovat tyto laboratoře a jejich vybavení byl pro Howarda opravdu náročný,“ přiznává Soderbergh. „Navíc bylo potřeba používat kyslíkové obleky s přívody kyslíku, které musely být velice dobře upevněny, aby vypadaly věrně. Howard musel vytvořit neskutečné množství různých trubiček na celou scénu.“

Louise Frogley, autorka kostýmů a další pravidelná členka Soderberghova kreativního týmu, si nechala obleky připravit na míru pro Ehleho a Martina tak, aby mohli pobývat v neprodyšné vzduchové bublině. „Když se někdo chce v laboratoři přesunout z jednoho místa na druhé, musí odpojit přívod vzduchu a pak má asi dvě minuty na to připojit se k jinému přívodu vzduchu na jiném místě, aby mohl dýchat,“ vysvětluje Ehle. „Vzdušný oblek totiž permanentně vytlačuje vzduch ven tak, aby se žádný nemohl dostat dovnitř a aby pořád fungovala bariéra mezi člověkem a potenciálními toxiny v místnosti. I ta nejmenší škvíra by totiž mohla být fatální.“

Skutečná věda

Ještě předtím, než začal pracovat na scénáři „Nákazy“, se Burns setkal s prvotřídními odborníky z celého světa v oblasti infekčních nemocí a věnoval měsíce svého času výzkumu s cílem dosáhnout co největší věrohodnosti příběhu, který chtěl společně se Sodeberghem vyprávět. „Tihle lidé se nejvíce nadchli v okamžiku, kde se většina lidí začne hrozně bát,“ směje se scénárista.

Mezi těmi, kdo k filmu přispěli svým časem a zkušenostmi, je třeba zmínit lékaře W. Iana Lipkina, ředitele Centra pro infekce a imunitu na Columbijské univerzitě a profesora epidemiologie, neurologie a patologie, lékaře Larryho Brillianta, odborníka na preventivní medicínu a prezidenta fondu pro globální hrozby Skoll Global Threats, epidemiologa Marka Smolinského, vyškoleného též CDC a fondem pro globální hrozby, Nathana Wolfa, ředitele Iniciativy pro světové virové předvídání a člena týmu, který objevil Hantavirus, a vědkyni Laurie Garrett, působící v organizaci Globální zdraví a v Radě pro mezinárodní vztahy.

Všichni tito lidé nejenže sdíleli s tvůrci filmu a herci své znalosti jako techničtí poradci, ale zároveň jim otevřeli dveře ke zdrojům umožňujícím dodatečný výzkum. Lipkin byl dokonce velmi často přítomen při natáčení. „Když už diváky zveme do špičkové laboratoře, jako to děláme v našem filmu, tak samozřejmě chceme, aby všechno vypadalo správně, aby různé procedury a odborný jazyk působily věrně a aby herci měli prostředí plně pod kontrolou,“ říká Shamberg.

S vědomím navržené základní dějové linie Lipkin vytvořil patogen, který se v „Nákaze“ stane velice agresivním, jakožto fiktivní virus, který sám označil za „biologicky možný a který má určité průniky s existujícím Coronavirem, byť má agresivnější dopad. Dokonce pro film vytvořil i jeho 3D model.

„V posledních 10 až 20 letech se poměrně dramaticky zvýšila frekvence výskytu zpráv o nových infekčních nemocech,“ říká Lipkin.“K tomu samozřejmě přispěla celá řada faktorů, počínaje cestami lidí do oblastí, v nichž přijdou do kontaktu se zvířaty, se kterými se nikdy předtím nesetkali, a konče změnami klimatu, které mohou vyvolat změny v pohybu a výskytu hmyzu, díky čemuž dostává hmyz větší prostor k šíření virů do míst, která jsou pro ně příznivější. Kromě pohybu osob po světě pak máme ještě pohyb zboží. Takže je to důsledek kombinace celé řady různých faktorů,“ vysvětluje.

Znalosti získané při natáčení „Nákazy“ umožňují Soderberghovi říci následující: „Od filmu odcházím současně trochu nervóznější i trochu klidnější. Víc obav mám proto, že každý s kým jsem mluvil, říkal, že jednou přijde virus, se kterým budeme mít velký problém. A klidnější proto, že jsem mohl vidět inteligenci a schopnosti lidí, kteří nás budou bránit, až tohle nastane. I když jsme se nepokoušeli z nich dělat hrdiny, ve skutečnosti to hrdinové jsou. Když někde něco bouchne, tak sednou okamžitě do letadla a letí hasit,“ vysvětluje režisér.

„Když jsme na projektu začínali pracovat, byly naše znalosti celé problematiky dost povrchní,“ pokračuje režisér. „Chápali jsme, že budeme muset pracovat s vědci, ale neměli jsme tušení o komplexitě politických, praktických a lidských momentů, jakým musí při svém boji s infekčními nemocemi čelit. Sedět s nimi v jejich krizové místnosti a sledovat, jak pozorně se zabývají každou drobnou, potenciálně podezřelou věcí v jakkoli malé vesnici po celém světě bylo neskutečné. Doufám, že až někdy příště lidé uslyší něco od CDC nebo WHO, tak si uvědomí, že za tou informací je práce doslova tisíců odhodlaných, nadšených lidí, kteří neúnavně pracují na tom, aby nás udrželi v bezpečí.“

„Já jsem si z natáčení odnesl jednu věc, a totiž že náš vztah s viry je věčný, protože je součástí této planety,“ říká Burns. „Věda, medicína i komunikace se sice zlepšily, ale to zlepšení s sebou současně přineslo i vyšší riziko už jen proto, jak rychle se dokážeme přesouvat z jednoho konce planety na druhý. Právě to chtěli Steven a jeho tým ve svém filmu popsat - jak moc propojení jsme. Máme sice infrastrukturu, která nám má pomáhat, ale nakonec bude hodně záležet na tom, jak se dokážeme ochránit sami,“ dodává.

„Ten film také připomíná, jak křehká je naše společnost,“ poznamenává Matt Damon. „Nedávno jsem slyšel o tom, že při jedné z velkých chřipkových epidemií před několika stoletími bylo lidstvo na pokraji záhuby ne snad kvůli počtu mrtvých, ale protože se zhroutila společnost. No a náš film vlastně ukazuje něco podobného,“ vysvětluje herec.

Během natáčení snad všechny členy týmu do určité míry ovlivnil i obsah filmu v jejich každodenních kontaktech. Téma filmu také vedlo k celé řadě vtipných okamžiků, jako když se lidé namísto podávání rukou zdravili ťuknutím pěstí. Ale v pozadí toho všeho bylo vědomí, jak vážné situaci může lidstvo jednou čelit.

„Jsem si teď mnohem víc vědom všeho, čeho se dotýkám a čeho se dotýkají lidé kolem mě. Ne snad že by se ze mě stal člověk posedlý čistotou nebo strachem z bakterií, ale prostě se na věci dívám trochu jinak,“ říká režisér Soderbergh. „Myslím si, že náš film by mohl pro tlačítka výtahů nebo koule na dveřích znamenat to samé, co znamenaly ‘Čelisti' pro návštěvy pláží,“ uzavírá režisér.