Domov aneb Kam směřuje naše cesta (1/2)

Filmová epopej složená z leteckých záběrů Yanna-Arthuse Bertranda. Francouzský fotograf a kameraman ve svém životním projektu zachycuje stovky míst na planetě z horkovzdušného balonu a zamýšlí se nad budoucností našeho domova - planety Země

Dlouhý popis
V Keni se ze mě stal filmař. Pracoval jsem tehdy v oblasti Velké příkopové propadliny, gigantického zemského zlomu, který odděluje východní Afriku od zbytku kontinentu. Nedlouho předtím zde objevili pozůstatky nejstaršího předka člověka. Patřily ženě, která dostala jméno Lucy. Žila před více než třemi miliony let. Mně bylo 30 a opájel jsem se pocitem, že se nacházím v kolébce lidstva, a zároveň v zemi, kde v té době žilo nejvíc divokých zvířat na světě. Společně s manželkou Ann jsme se rozhodli, že se usadíme v Národním parku Maasai Mara a budeme pracovat na disertační práci o chování lvů. Postavili jsme si domek na břehu řeky, a abychom měli na živobytí, každý den jsem létal s turisty v horkovzdušném balónu nad národním parkem. Tři roky jsme strávili v blízkosti jedné lví smečky. To byla jediná věc, která mě tehdy zajímala. Pero jsem ale brzy vyměnil za fotoaparát. Zjistil jsem, že snímky nabízejí oproti textu odlišný druh informací. Chtěl jsem být vědcem a stal se ze mě fotograf a kameraman.

Tady tkví kořeny mojí celoživotní práce. Zdejší zvířata mě naučila vše, co dnes umím. Z horkovzdušného balónu se stal ideální prostředek pro natáčení. Jeho pomalý let poskytuje dostatek času na nalezení nejvhodnějšího záběru. Nejdříve se zvolna přiblížíte a pak se začnete pomalu zvedat. Přitom se před vámi odkrývá celá krajina až k horizontu. Při fotografování a natáčení zvířat z výšky jsem objevil tvářnost zemského povrchu a uvědomil jsem si důležitost teritorií.

Když jsem se do Keni vrátil, abych natáčel tento film, mimo hranice rezervace už nebyla žádná volně žijící zvířata. Za 30 let zde zmizelo 95 % žiraf. V době, kdy jsme natáčeli tyto záběry, byli hroši opět zařazeni na seznam živočichů, kterým hrozí vyhubení. Sloni už nemají žádná území, ve kterých by se mohli volně pohybovat, a tak dříve nebo později narazí na pole rolníků či elektrický ohradník. Všechny zvířecí rezervace jsou v podstatě velkými zoologickými zahradami s několika málo živočišnými druhy na pokraji vyhynutí. Proč? Protože jejich domovy mizejí. Podařilo se nám natočit několik nádherných záběrů z mokřadů řeky Okavango v jižní Africe. Ta končí své putování v poušti, kde vytváří obrovskou vnitrozemskou deltu. Oblast je přísně chráněná a místní lidé zde mají stále ještě své přirozené místo v přírodě.

Keňa
Dnes už dobře víme, že nemá smysl vytvářet rezervace, které jsou neprodyšně oddělené od svého okolí. Rovněž platí, že pokud neberou v úvahu potřeby lidí, kteří v nich nebo v jejich okolí žijí, nemají naději na úspěch. Létám už 30 let. Tyto cesty mě neučily vše, co vím. Objevil jsem při nich, jak lidé pracují, poznal jsem jejich archaická gesta, jejich políčka. Dodnes většina z nich pracuje holýma rukama. Čajové plantáže v Keni nabízejí neobyčejně bohatou paletu zelených barev. Na záběrech z výšky vypadají jako obrovité malířské dílo. Musím přiznat, že tyto obrazy miluji.

Při své profesi se ale téměř každý den setkávám s neřešitelnými paradoxy. Jako jsou například skleníky u jezera Naivasha. Pěstují se zde květiny, které se vyvážejí do Evropy vzdálené více než 6 000 kilometrů. To vyžaduje letecký transport a pesticidy na pěstování. Výsledkem je znečištění jezera, a to nemluvíme o vodě spotřebované na zavlažování. Z ekologického hlediska je to hrůza. Keňané tu ale nacházejí práci. Sice špatně placenou, ale aspoň nějakou. Výsledkem je růst slamů. Jako toho u Nairobi, který je největší na světě. Když jsem kdysi opouštěl tuto zemi, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu natáčet lidi a města. Ale pokud se dnes zajímáte o přírodu, musíte se zajímat i o člověka a jeho vliv na tuto planetu.

Tanzanie
S Keňou sousedí Tanzanie. Chtěl jsem zde natočit zdejší sopky. Lengai s hustým dýmem, který evokuje atmosféru Země z doby, když se rodily kontinenty. A také Kilimandžáro. To jsem ani nepoznal, protože jeho čepička, o níž se říkalo, že je věčná, značně odtála. Jasná známka změny klimatu a vlivu člověka na Zemi. Takovéto změny jsou patrné všude po světě. Po mnoha letech přemýšlení jsem se o tyto myšlenky chtěl podělit s ostatními. Proto jsem se před nedávnem do mnoha zemí vrátil a natočil film "Domov", který v roce 2010 současně uvedla řada evropských televizních stanic. Zbylo mi ještě velké množství materiálu, který bych vám chtěl ukázat v tomto dokumentu.

Island
Naše putování začneme na Islandu, v zemi s úchvatnou krajinou. Měl jsem tam pocit, že jsem našel krásu v její prvotní podobě. Geologicky je to jedno z nejmladších míst na naší planetě. Připomíná prvotní stádium, kdy se ještě nevytvořila půda. Vždy mě fascinují grafické obrazce krajiny, barvy hornin, rozmanitost konzistencí a hmot. Na Islandu jsem dostal možnost pozorovat nově zrozenou zem. Stvořenou vulkány a chladnoucí lávou, modelovanou a dotvářenou ledem a sněhem. Na Islandu jsem natočil nejkrásnější záběry řek, které názorným způsobem ilustrují jejich podobnost s cévním systémem lidského těla. Chtěl jsem ukázat, že řeky, rostliny a zvířata jsou obdobně uspořádané, protože se řídí stejnými fyzikálními zákony této planety. Uvědomil jsem si, že chceme-li pochopit náš svět, musíme se vrátit k jeho počátkům.

Zachycování krásy zaujímá v mé práci důležité místo. Krása nás vábí a dojímá. Ledovec na Islandu patří k mým nejoblíbenějším filmařským objektům. Když jsem se k němu dostal blíž, nemohl jsem uvěřit svým očím. Po erupci jej pokryl sopečný prach, který zvýraznil ledovcový reliéf, vytvořil kontury a stíny. Jako kdybychom pozorovali kresbu uhlem na bílém papíru. Na Islandu máte pocit, jako by ze země bublal sám život, připravený vybuchnout a dobýt svět. V této zemi jsme natáčeli divokou a krásnou přírodu, stejně jako využívání přírodních zdrojů jejími obyvateli. Teplo a elektřinu získávají pomocí geotermální energie pocházející z hlubin země.

Antarktida
Na druhé straně planety leží Antarktida. Panenské území s obrovitou masou pevninského ledovce, který je silný několik kilometrů a pokrývá plochu 25krát větší, než je území Francie. Společně s ledovou pokrývkou Severního pólu pomáhá udržovat rovnováhu zemského klimatu. Je to světadíl plný extrémů, kde se člověk ještě nedokázal trvale usadit. Natočil jsem zde řadu jedinečných záběrů, a byl jsem nešťastný, že jsem je nemohl ve filmu "Domov" použít. Antarktida je celá pokrytá ledem, kromě malých území, která se nazývají Dry Valleys, Suchá údolí. Američané zde měli výcvikový tábor pro astronauty, kteří se chystali na Měsíc. Jsou to nejsušší a největrnější místa na světě a žije tu nejméně živých organismů. Vítr je tu tak silný, že se tu žádný sníh neudrží. Dlouho jsem se domníval, že tání ledu se Antarktidy nebude týkat. To ale už není pravda. Dokonce i zde jsou patrné změny klimatu. Ledová pole, která obklopují oba póly a chrání jejich obrovité ledovce, se začínají rozpadat. Dnes už příčiny těchto změn známe.

Čínská lidová republika
Například v Číně jsou každý týden uvedeny do provozu dvě nové uhelné elektrárny. Tato země se stala největším producentem skleníkových plynů na světě. Čína hraje významnou roli v mezinárodním obchodu a její ekonomický růst bere dech. Země s největším počtem obyvatel se snaží, aby se kola jejího průmyslu točila stále rychleji. Do Šanghaje připlouvají lodě s miliony tun surovin z celého světa. Během posledních několika let se mezi pět největších přístavů světa dostaly tři čínské. Každý den opouštějí tyto loděnice další plavidla, aby zásobovala svět.

Víte vůbec, že největší město světa leží v Číně? Žije v něm 34 milionů obyvatel, Česko, Maďarsko, Rakousko a Slovensko v jednom městě, a přitom jen málokdo zná jeho jméno. Je to Čchung-čching. Když jsem natáčel tyto záběry, nemohl jsem uvěřit svým očím. V Číně jsou schopni uzavřít provoz dálnice, aby na ní mohli sušit obilí. Názorný příklad, že není nic důležitějšího než potraviny.

Je to země, kterou vlastně téměř neznáme. Země kontrastů, o jejímž natáčení jsem vždy snil. Dlouhé roky byla Čína pro novináře uzavřenou zemí. Pro mě jako fotografa a filmaře to bylo zakázané území. Letecké snímky tady mnozí činitelé považují za špionáž. Trvalo celých 20 let, než nám povolili pořídit některé záběry. A to jsme ještě každý z nich museli nechat prohlédnout příslušníkům čínské kontrašpionáže.

Dostalo se nám výsady, že jsme mohli létat nad Velkou čínskou zdí. Největší stavbou lidstva, dlouhou 8 800 kilometrů. Pro srovnání: jedná se o vzdušnou vzdálenost mezi Paříží a San Franciskem. Číňané stavěli a přestavovali tuto zeď víc než 2 000 let. Když se ale na ni dívám, nemohu nemyslet na 10 milionů lidí, kteří při její stavbě zemřeli. Deset milionů! Je to bezesporu největší výtvor lidstva a také největší hřbitov na světě. Při pohledu z výšky žádné hranice neexistují.

Jižní Korea
Vždy mě fascinovaly zdi, které člověk vybudoval. Zdejší les například ukrývá téměř neproniknutelnou hranici. Jedná se o "demilitarizovanou zónu", která už téměř 50 let odděluje Severní a Jižní Koreu. Je to poprvé, kdy byla takto natočena. Vojenská policie nám zkontrolovala všechny záběry a 70 % z nich zkonfiskovala. 390 kilometrů ostnatého drátu, minová pole a tisíce mužů, kteří tuto hranici ve dne v noci stráží. Na jedné straně zakázaná země, v níž vládne bezmezná bída, na straně druhé stát otevřený světu, který neustále bohatne. Miliony Korejců ze severu sní o spojení svých rodin a o jihokorejském hospodářském zázraku. Zde, podobně jako v Číně, jsem viděl, jak se staví lodě po stovkách, v loděnicích, které patří k největším na světě. Za takové bohatství je ale často nutné zaplatit vysokou cenu ve formě znečištěného vzduchu. Soul, hlavní město Jižní Koreje, má jedno z nejhorších ovzduší na světě.

Nepál
Koho by ještě donedávna napadlo, že toto znečištění skončí v Nepálu, na nejvyšších horách světa. Ve vzduchu, který vypadá, že je křišťálově čistý. Zatímco jsme zde natáčeli, vědci potvrdili, že vzduch v okolí vrcholků himálajských obrů je stejně znečištěný jako ve městech. Znečišťující látky sem přinášejí vzdušné proudy, kterým hory brání v dalším postupu. Nejvyšší vrcholky jsme z vrtulníku natočit nemohli, protože jsme měli povoleno vystoupat jen do výšky 5 500 metrů. Dál je už vzduch příliš řídký. Ale i v této výšce jsme si už museli nasadit kyslíkové masky. Přiletěli jsme sem zdokumentovat klimatické změny a jejich negativní vliv na zásoby vody. Vědci se domnívají, že většina ze zdejších ledovců zmizí do roku 2035. To je za pouhých 25 let. Připadá mi to neuvěřitelné! Tyto ledovce tvoří hlavní zdroj vody většiny velkých asijských řek na nichž závisí zásobování vodou a zavlažování oblastí obývaných téměř dvěma miliardami lidí. Když jsem byl před 15 lety v Nepálu poprvé, nepadlo o tomto úkazu ještě ani slovo. Tenkrát mě nejvíc fascinovaly horské stráně plné políček, která lidé pracně vybudovali, aby na nich mohli pěstovat svou úrodu. Pokaždé, když nad nimi letím, si musím připomenout, že 98 % rolníků na světě pracuje jen s pomocí svých rukou a zvířat. Pokud si plně neuvědomujete význam tohoto údaje, nemůžete dnešnímu světu porozumět.

Indie
Když jsme zamířili do Indie, chtěl jsem poukázat na katastrofální podmínky způsobené nedostatkem vody, který se zde stále prohlubuje. A opět, jako vždy, jsem viděl lidi, jak proti tomu bojují. Ženy jdou 4 hodiny pro vodu do studně, která leží daleko od vesnice. Rozvoj intenzivní zemědělské produkce, který zde byl zahájen v roce 1960, sice zachránil zemi před hladem, nicméně pomalu, ale jistě, ji zbavuje zásob podzemní vody. Aby lidé nezemřeli žízní, musejí každý rok kopat stále hlouběji. Když už není voda pod zemí, místní obyvatelé se alespoň snaží zachytit do nádrží tu, která naprší při monzunech z nebe. Šokovalo mě ale, když jsem zjistil, jak tyto nádrže budují. Na tak velikém díle pracují ženy rolníků. Všechno dělají ručně. Jak důležitá je voda pro náš život! Pamatuji se na nádherné barvy Indie. Pokaždé to byl úchvatný pohled. Tkaní bavlny v Rádžastánu. Její barvení. Jaké štěstí je vidět něco podobného. Za tradiční tváří této země ale probíhá hluboká přeměna. V roce 2012 má Indie předstihnout v počtu obyvatel Čínu. Bombaj neboli Mumbají s mnoha miliony obyvatel a s prosperujícími burzami se stala jednou z deseti nejvýznamnějších metropolí světa. Více a více peněz, více a více lidí, a méně a méně vody.

Indonésie
V Indonésii velice rychlým tempem ubývá lesů. Probíhá zde rozsáhlé odlesňování, které jsem přijel zachytit na film. Původní druhy jsou nahrazovány olejnými palmami. Palmového oleje se ze všech olejů vyrobí na světě nejvíc. Není proto divu, že se nachází ve většině potravinářských výrobků. Věděl jsem, že tu natočím velmi zajímavé záběry, ale něco podobného jsem nečekal. Jako by tu kdosi poházel po zemi desítky obrovitých koster. Hovořil jsem s jedním pracovníkem palmových plantáží. Zmínil jsem odlesňování a mizení orangutanů. A on mi odpověděl, že se mi to z výšky na palubě vrtulníku snadno řekne. On tráví celý den na traktoru a musí živit svou rodinu. A pak mě pozval na večeři do svého domku u řeky. V jediné místnosti měli televizi s plochou obrazovkou. Jeho žena kojila dítě a dívala se na americký seriál. Signál chytali přes satelitní anténu, jednu z prvních věcí, kterou si pořídili. Bylo hned zřejmé, že náš životní styl je jejich vzorem. Každý chce žít jako my. Co jsem mohl říct? Opět jsem stál před dilematem, na jedné straně stejné požadavky na spotřebu, na straně druhé ochrana přírodních zdrojů.

Krásu indonéské krajině dodávají sopky. Je to souostroví s nejintenzivnější vulkanickou činností na světě, protože leží na jednom z nejaktivnějších tektonických zlomů, který se táhne podél celé Asie. Určitě si vzpomenete na poslední tsunami. Je to země v pohybu. Vedle zemětřesení tu ale hrozí ještě další nebezpečí. V roce 2006 zde začalo tryskat bahno. Bahenní vývěr se jmenuje Lusi, Lu znamená bahno, Si jsou počáteční písmena názvu města Sidoaržo, které zasáhlo jako první. Vznik bahnotoku způsobily vrty při hledání zásob podzemního plynu. Pronikly totiž do hluboko uloženého podzemního rezervoáru, kde byla voda pod tlakem. Voda začala proudit na povrch a strhávala s sebou bahno. Nikdo netuší, jak dlouho ještě bahno poteče, ani jak by se dalo zastavit.

Thajsko
V Thajsku, v nádherném zálivu Phang Nga nedaleko Phuketu, jsem chtěl zdokumentovat ničení mangrovových porostů, jejichž rozloha se na celém světě za posledních sto let zmenšila na polovinu. Tyto bujné lesy rostoucí v mořské vodě lemují tropická pobřeží. Okolní vody jsou díky nim bohaté na ryby. Poskytují útočiště měkkýšům, korýšům a rybímu potěru. Odpradávna je lidé využívali jako svá loviště. Kromě potravy z nich získávali i dřevo, rostlinné léky a vlákna k výrobě provazů. Celé kultury se vyvinuly a vzkvétaly díky mangrovovým porostům. V posledních 25 letech bohatství těchto vod přilákalo společnosti chovající krevety. V nádržích jich mají miliony. Aby je udržely naživu, sypou do vody značné množství antibiotik. Nádrže se také musejí provzdušňovat kyslíkem. Nádrže s krevetami způsobují zamoření okolních vod. Chov krevet je dnes hlavní příčinou mizení mangrovových porostů. Chutní korýši putují do celého světa a z celého světa zase putují turisté na nedaleké pláže.

Kostarika
Také v deštných lesích na Kostarice se setkáváme s turisty. Je to ale ráj ekologicky šetrné turistiky. Přináší zemi cenné devizy, zároveň je však mnohem ohleduplnější k přírodě. V kostarické džungli žije plných 5 % všech živočišných a rostlinných druhů na světě. Není lepší způsob, jak si uvědomit důležitost těchto lesů, než se na ně podívat zblízka. Když žijeme ve svých městech, sotva si dokážeme představit, že jsme závislí na existenci lesů, které rostou tisíce kilometrů od nás. Stromy ukládají ve svých kmenech, větvích a kořenech uhlík, je ho v nich víc než v celé atmosféře Země. Jsou klíčovým prvkem koloběhu vody a uhlíku a také počátkem potravního řetězce. Když zničíme stromy, zničíme i sebe. Na natáčení v Kostarice jsem se velmi těšil. Tato země, přestože je hodně chudá, si zvolila jiný model pokroku, úzce spojený s ochranou přírody. Hlavní důraz klade na vzdělání, a ne na vojáky. Ano, Kostarika je jedinou zemí na světě, která se rozhodla, že nebude mít armádu. Touto utopistickou vizí se ale bohužel žádná další země neřídí.

Spojené státy
Na poušti u Tucsonu v Arizoně jsem natáčel odstavené bombardéry. Je to zajímavý pohled, ale jeho podstata je hrozná. Podle Ala Gorea by se za peníze vynaložené na válku v Iráku daly pořídit solární panely na všech střechách Ameriky. Když letíte nad Spojenými státy, čeká vás řada neobyčejných pohledů. Dominují světu prakticky ve všech ohledech, v těch dobrých i těch špatných. Je to nejsilnější vojenská mocnost, největší demokracie na světě a symbol svobody. Také je největším konzumentem na naší planetě a zároveň první zemí, která zřídila přírodní rezervace, jako je třeba Yellowstoneský národní park. Grand Prismatic Spring je pro letecké fotografy vysněným objektem, protože jeho neuvěřitelné barvy jsou patrné pouze při pohledu shůry.

Spojené státy jsou dnes největším výrobcem energie z obnovitelných zdrojů. Podívejte se na Texas a Kalifornii proslavené těžbou ropy. Stojí v čele států orientovaných na získávání větrné energie a rychle se zde rozvíjí využívání slunečního záření. Přesto se zde v mnohonásobně větší míře využívá energie získávaná z ropy. Na této surovině, která je neobnovitelná, to znamená, že když se spotřebuje, žádná už nebude k dispozici, je založena naprostá většina zdejšího průmyslu. A to je nesmyslné plýtvání. K natáčení zdejších gigantických dobytčích farem nám odmítli dát povolení. Jejich provoz je bez ropy nemyslitelný. Při výrobě jednoho kilogramu masa zde spotřebují dva litry ropy. Když se to dozvíte, napadne vás asi, že tu něco není v pořádku. Podle mé zkušenosti pokaždé, když vám někdo zakáže něco natáčet, skrývá závažný problém. Přestože jsem nedostal schválení k promítání těchto záběrů a musel jsem čelit u soudu několika obviněním, cítím, že je mou povinností je ukázat lidem. Věděli jste například, že intenzivní zemědělská výroba produkuje víc skleníkových plynů než veškerá doprava? A že se zde, stejně jako všude jinde, 60 % obilovin používá ke krmení zvířat?

Teď se podíváme na jiný problém spojený s globální ekonomikou. Bavlníkové plantáže potřebují hodně tepla a vody. Ve Spojených státech jsou zavlažovány z akviferu Ogallala, obrovitého zásobníku podzemní vody. Ten tvoří zdroj celé třetiny zavlažovacích systémů v Severní Americe. V důsledku neustálého odčerpávání ale hrozí nebezpečí, že zcela vyschne. Spojené státy jsou největším exportérem bavlny na světě. Výrobci neustále rozšiřují plantáže s bavlníkem, nedaří se jim ale dosahovat odpovídajícího zisku. Americká vláda je proto dotuje jednou miliardou dolarů ročně.

Burkina Faso
Americký farmář si díky dotacím vydělá za den tolik, co africký rolník za celý rok. Tady žádné zavlažovací systémy nejsou, protože zdejší klima je pro pěstování bavlny ideální. Úroda se sklízí pouze ručně a na sklizni se podílí celá rodina. Bavlna je nejdůležitějším zdrojem obživy v zemi. Na světovém trhu se balík bavlny, která byla vypěstována a sklizena ručně, prodává společně s balíky americké dotované bavlny. Oba stojí přibližně stejně. Na balík africké bavlny se ale musí vynaložit 2000krát víc práce než na americký. A když cena této komodity na trhu klesne, výnosy jsou tak nízké, že tyto rodiny nedokáže uživit. Největším paradoxem je skutečnost, že tato bavlna putovala přes polovinu zeměkoule, aby se sem vrátila v rámci charitativní pomoci, jako oblečení, které jsme obnosili a potom darovali Africe. Tím ale negativní skutečnosti spojené s bavlnou nekončí.

Kazachstán
Další zemí pěstující ve velkém bavlnu je Kazachstán. Platy zemědělských dělníků jsou velmi nízké a v čase sklizně se zde zavírají školy, aby děti mohly pomáhat. I tady se na zavlažování spotřebuje velké množství vody. Kazachstánská bavlna, stejně jako z dalších zemí používajících podobné metody, snižuje na světovém trhu ceny. Proč jsou ve Spojených státech a v Evropě dotované bavlníkové plantáže, zatímco v chudých zemích lidé umírají hlady, včetně pěstitelů bavlny? A to nemluvíme o ekologických katastrofách!

Kudy kdysi plynula řeka Syrdarja? Její voda byla odvedena na zavlažování polí s bavlníkem. Předtím tekla do Aralského moře. To přišlo o polovinu své plochy a 75 % objemu. Je těžké si představit, že ve vesnici uprostřed pouště býval přístav. Břeh je nyní vzdálený 80 kilometrů. Získali jsme už takovou moc, že jsme schopni vyprázdnit moře, jako když vypouštíme vanu. Často nás odborníci varují před blížící se katastrofou, ale my si nedokážeme představit, že by k ní skutečně mohlo dojít. V případě Aralského moře se tak stalo. Před čtyřmi lety se však kazašské vládě podařilo s pomocí mezinárodních fondů vrátit do řeky část vody a v nejužším místě moře vybudovat přehradu. Hladina vody částečně stoupla a objevily se i ryby. Dokonce rychleji, než vědci předpokládali. Příroda má neobyčejnou schopnost sebeobnovy. Přijel jsem natáčet katastrofu, a byl jsem šťastný, že jsem objevil něco pozitivního.

Argentina
Voda... Když jsme chtěli zprostředkovat divákům její důležitost, věděli jsme, že musíme natočit nádherné záběry. A pro ty snad neexistuje lepší místo než vodopády Iguazú na hranici mezi Brazílií a Argentinou. Natáčeli jsme zde celou hodinu, zcela fascinovaní a dalo by se snad říci až hypnotizovaní. Vodopády Iguazú jsou napájeny vodou z jihovýchodní Brazílie. Je zde celkem 275 vodopádů, na které se jezdí dívat miliony turistů z celého světa. Je tu ale jeden významný detail. Luxusní hotely ležící nedaleko vodopádů nemají čističku odpadních vod. A tak všechny odpady putují rovnou do řeky, která protéká středem přírodní rezervace zařazené na Seznam světového dědictví Unesco. Další paradox.

V Brazílii jsme natáčeli místo, kde se do Amazonky, která se zde ještě jmenuje Solimoes, vlévá Rio Negro. Solimoes je plná bahna, které jí dodává hnědočervenou barvu, zatímco Rio Negro obsahuje tlející rostlinné zbytky barvící vodu do černa. Celé kilometry tečou vedle sebe v jenom říčním korytu, aniž by se smísily, až se z nich nakonec stane Amazonka, nejmohutnější řeka světa.

Horské pásmo odděluje Amazonku od největších mokřadů na světě, národního parku Pantanal. Při natáčení leteckých záběrů rádi vyhledáváme zaplavené oblasti s úchvatnou mozaikou země, vody a oblohy, protože víme, že pokaždé půjde o nádherný pohled. Ještě důležitějším důvodem je však skutečnost, že si lidé málokdy uvědomují význam mokřadů. Jsou utvářené obdobným způsobem jako naše ledviny a hrají v přírodě podobnou roli. Malé ostrůvky vegetace slouží jako přirozené filtry a vodní kanály jsou ekvivalentem krevních cév. Fungují podobně jako ledviny, filtrují a čistí tekutinu. Všude na naší planetě existuje jednota životních procesů. Záběry pořízené z větší výšky často vypadají jako mikroskopické preparáty. V přírodě se totiž úspěšné vzory opakují, od nekonečně malých po ty nekonečně velké.

Rusko
I když se sibiřská krajina podobá pantanalským mokřadům, ve skutečnosti je úplně jiná. Pod vodní hladinou se totiž nachází led a země pod povrchem je celý rok zmrzlá. Říká se jí permafrost. Když začne tát, uvolňuje se z ní skleníkový plyn, který je 23krát účinnější než oxid uhličitý. Je to metan. Vědci se obávají, že v důsledku globálního oteplování k tomu bude docházet v gigantickém měřítku. V této oblasti leží jedny z největších ruských zásob ropy a zemního plynu. Z těžebních zařízení v Surgutu pochází většina plynu spotřebovávaného v Evropě. Nacházím se tisíce kilometrů od svého domova, kam možná tento plyn zrovna míří. Odumřelá vegetace mokřadů tvoří bahnitý povrch, který vypadá pevně, ale s vrtulníkem se na něj rozhodně nedá přistát. V životě jsem neviděl tak zvláštní strukturu země jako zde.

Sibiř patří k místům s největšími teplotními rozdíly, v létě tu může být až 40 stupňů Celsia a v zimě také, ale mínus. Tak chladno bylo, když jsme natáčeli Bajkalské jezero. Úchvatný pohled! Je to nejstarší a nejhlubší jezero na světě. A také jeden z hlavních rezervoárů vody naší planety. Voda je tu tak čistá, že je vidět do hloubky až 40 metrů. V důsledku teplotních změn led praská a láme se, poté se znovu formuje a výsledkem jsou rozsáhlé abstraktní malby, které se táhnou všemi směry. Nikdy předtím jsem nad Bajkalem neletěl. Musím přiznat, že jsem byl doslova uchvácen. Měl jsem pocit, jako bych letěl nad plátnem Jacksona Pollocka vyvedeném v černé a bílé.

Arktida
I tady je led. Tentokrát jsme ale mnohem severněji, nad arktickými vodami omývajícími břehy Kanady, jejichž ledová pokrývka se rok od roku zmenšuje. Ledová pole tají. Tmavější voda pohlcuje více slunečního záření, zatímco bílý led je odráží. Teplota moře stoupá a led taje stále rychleji. Výsledkem jsou nové plavební cesty v místech, která byla v minulosti prakticky nepřístupná. Ledová pokrývka dříve znemožňovala proplout Severozápadní cestou spojující Tichý oceán s Atlantikem a Evropu se severní částí amerického kontinentu. Nyní je už splavná. Tady jsem si uvědomil, jak rychle současné změny probíhají. Tající ledová pole zásadně mění světové obchodní cesty. Jako jedni z prvních se s negativními dopady klimatických změn setkali Inuité. Byli zvyklí na ledové pokrývce lovit i putovat na velké vzdálenosti. V důsledku tání ledu musejí řešit zcela nové problémy. Byli donuceni mu přizpůsobit i své dopravní prostředky. Ty současné jsou podivnou kombinací člunu a sněžného skútru.

Grónsko
Grónsko jsem natáčel už před 20 lety. Dnes mě fascinuje, o kolik se jeho řeky zvětšily, a to jak v počtu, tak i svou mohutností. Prožíváme převratné změny, které lze pozorovat i prostým okem. Modrá je barvou velice starého ledu, z něhož v důsledku vysokého tlaku vymizel veškerý vzduch. Odlomené plující ledové hory jsou dnes tak početné, že znemožňují lodní dopravu. Natáčeli jsme je celé hodiny. Vypadají jako unikátní umělecká díla, která vysochal vítr.

Kanada
Daleký sever je velice zranitelná oblast. Všechno tu trvá mnohem déle. Stromy vyrostou do dospělé výšky až za sto let. Tomuto panenskému lesu se říká tundra. Jsou to první stromy, které rostou za polárním kruhem. Daleko na horizontu vidíme zařízení na těžbu ropy, které je jedním z největších znečišťovatelů přírody na světě. Bylo postavené teprve nedávno. Je velice slavné a také neobyčejně nákladné. Stojí na nánosech živičných písků v kanadské Albertě. Toto naleziště ale není zdrojem normální ropy. Také se tu nic nečerpá. Je to ropa, která tu před několika miliony let vylétla při gigantické explozi do vzduchu a ztuhla v písku. Je to v podstatě povrchový důl. Nákladní vozy jsou několikrát vyšší než člověk a jezdí sem a tam ve dne v noci, sedm dnů v týdnu, v zimě, v létě. Zastaví se jen tehdy, když cena ropy na světovém trhu poklesne natolik, že se zdejší těžba nevyplatí. Kanadští ekologové považují tento způsob těžby za katastrofu. Proč? Protože chemikálie používané k získávání ropy zamořují okolní vzduch, půdu i řeky. Za večerního světla hrají duhovými barvami a připomínají zlato. Je to další paradox. Vypadají úchvatně, ale jsou to velice nebezpečné jedy. Malý červený bod ve zdejší krajině je strašák, který má odhánět ptáky. Kdyby tu nějaký přistál, zanedlouho by uhynul.

Nigérie
Další ropné pole. Leží hluboko pod zemí v Nigérii. Jsem rád, že se mi podařilo najít hořící vrty uprostřed džungle. Ropa i vegetace, jejíž přeměnou kdysi vznikala, vedle sebe. Myslím, že hovoří za vše. Velká naleziště ropy jsou i v moři u Nigerijských břehů. Tato země je největším africkým producentem ropy, přesto je jednou z nejchudších. Chtěl jsem ukázat, jakou kletbou je ropa pro její obyvatele. Jak je možné, že země tak bohatá na přírodní zdroje upadá do tak strašné bídy? Člověk většinou začíná filmovat s určitým záměrem. Díváte se kolem sebe a najednou jsou hledané záběry přímo před vámi, jakoby na vás čekaly. Jsou názorné, hovoří samy za sebe. V popředí místní obyvatelé žijící ve strašlivé bídě. Na pozadí bohatství této země, které se odváží pryč, aniž by z něj tito lidé něco měli. Se svými 150 miliony obyvatel se tak Nigérie neustále zmítá v občanských válkách, protože o toto bohatství se nikdo nedělí. Výsledek vidíme v Lagosu, nejrychleji rostoucí světové metropoli. O jakém růstu ale vlastně mluvíme? Je tu také největší slam na světě. V hlavním městě země postaveném na ziscích z ropy je nejméně policistů a učitelů na počet obyvatel. To vše jen směřuje k jedné velké katastrofě.

Mali
Tady zde, to je jiná Afrika. Miluji tuto zemi. Natáčím zde jen kvůli kráse místní krajiny a jejích obyvatel. Vznášíme se nad strmými srázy v Bandiagaře, zemi Dogonů. Přestože to tu vypadá jako ráj na zemi, život tu není ani trochu jednoduchý. Vyčerpávající fyzická práce, hodiny strávené donáškou vody ze vzdálených studní. Ženy byly tak zaměstnané prací, že si našeho vrtulníku téměř nevšimly. Takový pohled uvidíte už jen málokdy. Je to jako oživlá minulost. Dál na západ tvoří řeka Niger uprostřed pouště velkou vnitrozemskou deltu, v níž odnepaměti žijí lidé. Bylo zde sídlo prastarých kultur s vesnicemi rozesetými podél říčních břehů a s architekturou, která vypadá, jako by vyrostla přímo ze země. V těchto místech se setkává černá Afrika s Maghrebem. Vyrostla tu velká města, která celá staletí lákala cestovatele a obchodníky, což vedlo k prolínání kultur. Velká mešita v Djenné byla zařazena na Seznam kulturního dědictví Unesco. V této oblasti bylo založeno několik slavných starých univerzit.

Mám rád lidi, kteří tu žijí. Od dob, kam lidská paměť sahá, se tu velbloudí karavany setkávají s loďkami vyrobenými prakticky ze všeho, co mají zdejší lidé k dispozici. Dnes se plachty sešívají z vyhozených pytlů, ve kterých dovážíme do Afriky potravinovou pomoc. Kdysi byly vyrobeny ze zcela jiných materiálů, jako třeba z papyru. Hospodářská zvířata berou zdejší lidé vždy s sebou. Je to jejich nejcennější majetek. Když jsem se sem po dvou letech vrátil, všechno však bylo úplně jiné. Země prožila strašlivé sucho následované prudkými dešti. Polovina hospodářských zvířat uhynula. Chlapci, který se na mě z loďky usmívá a umožňuje mi natočit jedny z nejkrásnějších záběrů tohoto filmu, musím říct, že se o něj bojím. A také, že ho mám rád, protože i když to možná neví, my všichni patříme do jedné rodiny.